Dominik Duka: Kudy vede cesta do budoucna?
Atmosféra těchto dnů je bilanční a trochu sváteční i nostalgická. Připomínáme si, jak ten čas letí. Už 22 let uplynulo od doby, kdy v naší zemi padl komunistický režim a my jsme s velkými nadějemi hleděli do budoucnosti. Mnoho z nás však jakoby nedomyslelo onu změnu z totalitního státu do státu svobodného a demokratického, podotýká pražský arcibiskup Dominik Duka.
Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, listopadové události jako by nám stále kladly otázku, jak to s námi, s naší společností, s naším státem stojí. Pro nás křesťany platí totéž o naší církví. Slíbili jsme, že nebudeme „jako oni“. Pravda a láska měly být našimi osvoboditelkami. Pravda potřebuje upřímnost a ochotu naslouchat a láska spravedlnost a soucit.
Přiznejme si, že bulvární média upřímností a pravdou zrovna nehýří. Mravní nevázanost s některými dokonce sexuálními instruktážemi v rámci školní výuky k lásce nepřispívají, spíše naopak. Nechci ani plakat ani naříkat. Nevidím jenom to, co se nepodařilo. Hledím do budoucna s nadějí a odhodláním.
Při návštěvě Německa řekl papež, že Bůh je budoucností krizí rozložené Evropy. Jistě jste zaznamenali, že v posledních týdnech se uvnitř i vně církve diskutuje o vztahu církve i státu či naopak. Jádro problému v křesťanství stojí však na základě vztahu mezi člověkem a Bohem, nikoli státem a církvemi.
Tento vztah (člověk a Bůh) byl přece dříve než vztah státu a církve. Stát i církev počítají s člověkem a jsou určeny pro člověka a nikoli naopak. Člověk je svou povahou bytostí společenskou a politickou.
V předmluvě pastorální konstituce Radost a naděje druhého vatikánského koncilu čteme: Sněm hlásá vznešené poslání člověka a uznává v něm jakýsi božský zárodek a nabízí všem lidem upřímnou spolupráci.
Radujeme se z návratu svobody v listopadu 1989, ale platí slova papeže Benedikta XVI., že svoboda zbavená práva je anarchií, a proto je zničením svobody. Protože církev se hlásí k člověku, nemůže připustit nástup anarchie a demontáž státu. K naší době říká papež ve své útlé knížce Evropa, její základy dnes a zítra, že pojetí státu vypadá velmi střízlivě. Nerozhoduje osobní věrohodnost nebo dobré úmysly státních orgánů. V míře, v jaké zaručují pokoj a právo, odpovídají Božímu úradku. Odmítnutí klanět se císaři a všeobecné odmítnutí uctívat stát je v podstatě odmítnutím totalitního státu. Křesťan je povinován státnímu právnímu řádu jako řádu mravnímu. Vztah křesťana k demokratickému státu je tedy formulován právě tímto způsobem vyjádřeným v poslední větě.“
Vztah křesťana k demokratickému státu je tedy mravním závazkem. Myslím, že mnoho z nás občanů i věřících křesťanů jako by nedomyslelo onu změnu z totalitního státu před 17. listopadem do státu svobodného a demokratického. Neohrožujeme tímto postojem znovu nabytou svobodu a samostatnost?
Rád bych, milí posluchači, doporučil četbu oné útlé knihy, která shrnuje několik přednášek kardinála Josepha Ratzingera. Není pro náš diskurz také bez zajímavosti, že v poslední přednášce k otcům zakladatelům Evropské unie Konrádu Adenauerovi, Robertu Schumannovi a Alcide De Gasperimu přiřadil i Charlese de Gaulla. Jen opravdu svobodná reflexe a vážná diskuse, společné hledání pravdivého řešení i ve sporu je cestou do budoucna. Vždyť přece na stránkách Bible Bůh a člověk vedou velmi často tento dialog.
