Dominik Duka: Ani protivníci církve dnes nezpochybňují její užitečnost
Císař Josef II. rušil kláštery, což si pamatujeme už ze školy. Ve své glose to také připomene kardinál Dominik Duka. S ohledem na rozjitřenou atmosféru kolem církevních restitucí lze předpokládat, že tento historický exkurz do časů Josefa II. nepodnikl pražský arcibiskup náhodou.
Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, prostudování nedávno vydané knihy o dynastii Habsburků mě inspirovalo, abych se podrobněji podíval na otázku působení císaře Josefa II., který se mnohdy jevil jako osvícenský nepřítel církve.
Sám byl nepochybně skromný, zrušil řadu poct a otevřel zábavní park Prater pro veřejnost, ačkoliv do té doby byl vyhrazen šlechtě. Ta si stěžovala, že už se nepohybuje mezi sobě rovnými. Císař suše poznamenal, že kdyby on chtěl chodit na procházku mezi sobě rovnými, musel by chodit do kapucínské krypty, kde jsou pohřbeni Habsburkové.
Tento vladař využil svého svrchovaného práva a začal rušit kláštery, alespoň ty, které považoval za neužitečné pro lidi a tedy nelíbící se Bohu. Bylo jich na 750. Jejich majetek používal na zakládání nových farností a diecézí, tedy rozhodně nešlo o proticírkevní boj. Část majetku byla shromážděna do fondu, který měl sloužit jako zdroj penze bývalých řeholníků a řeholnic z klášterů. Jiná část výnosů měla sloužit k zakládání škol, nemocnic a dalších užitečných zařízení. Řada klášterů ovšem sama požádala o zrušení kvůli zadluženosti nebo devastaci po požáru, jako bylo v našem Žďáru nad Sázavou.
Časem se ukázalo, že na zabavených majetcích se hospodaří tak hrozně, že klesají příjmy. Teprve v té chvíli, kdy fond nebyl životaschopný, začalo jít už jen o majetek. Úředníci začali rušit bohaté kláštery a naprosto bezohledně loupili. Často to byl právě Josef II., který některé kláštery zachránil.
Proč tento historický exkurz? Právě odsud totiž pochází myšlenka prvorepublikového právníka Hobzy, že řeholníci majetky jen spravovali a nevlastnili. To ovšem nikdy císař jako zdůvodnění nepoužil, hovořil vždy jen o neužitečnosti pro lid. Na Hobzu pak navázali další, až se této myšlenky ujali i někteří naši politici. Kdyby ovšem šli k pramenům, a nečetli jen ideologicky zabarvené výkřiky bojovníků za církev chudou, zjistili by rychle svůj omyl.
Zajímavé je, že ani protivníci církve dnes nezpochybňují její užitečnost v oblasti školství, zdravotnictví, charity nebo sociální péče. Poslední výzkum dokonce ukázal, že velká část spoluobčanů od církve očekává podporu a službu v duchovní oblasti. Je tedy jen na nás věřících, abychom ukázali svou solidaritu, přátelství a lásku. Pomalu by tak mohly roztát i ledové bariéry nahromaděné v posledních měsících vůči církvi.
