Domácí škola je vhodná pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče, tvrdí autorka Průvodce domácím vzděláváním

„Vždycky jsem byla jedničkářka, ale nedávalo mi to radost. To přišlo až po revoluci na střední a vysoké škole v Británii, kam jsem odjela s rodiči. A když můj nejstarší syn začal ve třetí třídě ztrácet o školu zájem, ač také žádné problémy s učením neměl. Přišlo mi to líto, protože to byl kluk, co si čte encyklopedie a zajímá se,“ vypráví Irena Kašparová o důvodech, proč se rozhodla začít s domácí školou.

Doma měla navíc další tři malé děti a toužila po tom, aby se celkový rytmus rodinného života harmonizoval. Syn přijal její rozhodnutí s nadšením. „Musím k tomu ale dodat, že jsme žili také bohatým společenským životem. Syn chodil do skauta, do hudebky, na výtvarku, do kostela…, takže podnětů měl kolem sebe přehršle,“ zdůrazňuje důležitý doplňující rozměr domácího vzdělávání Irena Kašparová.

Domácí vzdělávání je pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče. Extrovertní děti si kolektiv vždycky najdou. A pomůže i šikanovaným dětem. Informace, které se k němu dostanou v bezpečném prostředí, vsáknou do dětského myšlení mnohem hloub a zůstávají tam déle, než kdyby se učilo ve strachu.
Irena Kašparová

Zásadní je podpora ředitele školy

„Kromě domácí výuky jsme podnikali i mnoho společných aktivit jako rodina, navštěvovali jsme muzea a další kulturní instituce,“ říká Irena Kašparová|foto: Fotobanka Pixabay,CC0 Public domain

Moderátorku Zuzanu Burešovou zajímalo, co musí rodiče udělat pro to, aby jejich dítě mohlo nastoupit do domácí školy? „Především musí dítě projít řádným zápisem. Poté musí rodiče sepsat žádost řediteli školy, kam uvedou svoje představy, jak chtějí dítě učit, z jakých materiálů a jaké důvody je k tomu vedou,“ popisuje autorka knihy Spolu: Průvodce domácím vzděláváním v České republice.

Rodič-učitel musí také doložit úroveň svého dosaženého vzdělání, tedy maturitní diplom pro výuku v rámci prvního stupně a bakalářský diplom pro druhý stupeň, a vyjádření pedagogicko-psychologické poradny. Ta se vyjadřuje jak ke způsobilosti dítěte, tak rodiče coby vyučujícího: „Vedení školy může domácí vzdělávání povolit, nebo zamítnout. Rodiče si nemohou nárokovat domácí vzdělávání ze zákona. Vždy záleží na odsouhlasení ředitele nebo ředitelky.“

Nejdůležitější je věřit si jako rodič. Výuka je vždycky těžká, ať už učíte svoje děti doma, nebo stojíte za katedrou. Přijdou těžké chvíle, dítě se neposouvá, nespolupracuje, nechce se mu. Jde o to neztrácet víru, že to rozhodnutí má smysl. Rodiče si v tomto mohou pomáhat navzájem. Díky nejrůznějším fórům si uvědomí, že nejsou někdo, kdo selhává a kazí dítěti život a budoucnost, ale že to je normální a že ta sinusoida začne zase stoupat a bude líp.
Irena Kašparová