Dobrovolní hasiči z chilského Valparaísu pracují s nasazením, hrdostí a v mezinárodním dresu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Terénní hasičské auto 1. sboru ve Valparaísu. Tahle jednotka jezdí často k lesním požárům

Hasiči v chilském Valparaísu v týdnu opět bojovali s velkým lesním požárem, který zničil přes 200 domů a nekontrolovatelně se šířil kvůli suchému porostu a větru. Právě ve Valparaísu přitom vznikl úplně první organizovaný hasičský sbor v Chile – a dodnes jsou tam, jako v celé zemi, všichni hasiči dobrovolníci.

Obří dům hned naproti bance na náměstí u přístavu ve Valparaísu je honosná hasičská centrála. Ukrývá také zbrojnice dvou místních sborů. Jedna vrata jsou otevřená a před nimi stojí hasičské auto, jak naleštěný motorový miláček před garáží.

Hrdě mi ho představuje nadporučík Juan Portilla: „V Evropě mají auta standardně jinou výbavu. To, co vidíte tady, je zařízení, kterým umíme naplnit dýchací přístroje – 34 lahví vzduchu na tři čtvrtě hodiny.“

Čtěte také

Americká stříkačka

Speciálně tenhle hasičský sbor totiž jezdí hasit i lesní požáry, které se rozšíří do města. Mají i speciální hadice a speciálně se jim také říká – plačky neboli mokré hadice. Proč? Jsou polopropustné.

Nadporučík Juan Portilla ukazuje hadice zvané Plačky. Jsou propustné po své délce a při lesních požárech díky tomu neshoří

„Při lesních požárech taháme hadice na velké délky a v oblastech, které jsou spálené, používáme tyhle. Nehoří, samy se vlastně hasí,“ vysvětluje mi Juan a dál otevírá různé přihrádky a představuje mi potřebné úpravy modifikace evropského vozu podle amerického vzoru.

Americký je také název samotného sboru: 1. sbor – Americká stříkačka. Je to na počest prvního parního čerpadla, které měl vůbec první hasičský sbor v Chile. A i některé další sbory ve městě mají geografický název – druhý německý, šestý italský, dvanáctý švýcarský – někdy podle přistěhovalců, kteří je zakládali.

Čtěte také

Z generace na generaci

Jeden z hasičů přivedl odpoledne do zbrojnice své děti. Umějí jak se patří zdravit kapitána a na počítači sledují sestřih hasičských zásahů. Ptám se jich, jestli už jsou taky hasiči, tohle poslání se tady totiž často dědí, jak dokazuje osobně kapitán sboru Francisco Epple.

„Moje rodina patří k hasičům od roku 1875. Od té doby, co se k nim přidal můj prapradědeček, se generace po generaci hlásí k této tradici,“ říká.


Každý má nějaké zaměstnání. Když ale zazní siréna, nebo zapípá v kapse telefon, opustí valparaiští hasiči práci a vyrážejí k plamenům.

A je to přitom tradice dobrovolníků. Každý má nějaké zaměstnání. Když ale zazní siréna, nebo zapípá v kapse telefon, opustí valparaiští hasiči práci a vyrážejí k plamenům. Profesionální sbory nejsou nejen v druhém největším chilském městě, ale nikde v zemi.

„Firma či šéfové pro to občas nemají moc pochopení. Máme tu sice asi rok nový zákon, podle kterého musí podnik pustit svého zaměstnance-hasiče, když je potřeba u zásahu. Některým se do toho ale moc nechce,“ stěžuje si kapitán nejstaršího hasičského sboru v Chile Francisco Epple.

Hasí zadarmo, ale s hrdostí

A tak chlapi – a dnes také ženy – bojují kromě ničivého živlu a nebezpečí také často se svými zaměstnavateli.

I nápis Město Valparaíso na hasičském autě 2. sboru zvaného Stříkačka Germania je německy

Ale prý to stojí za to, jak říká nadpoučík Juan, povoláním počítačový odborník – systémový analytik. A odmítá, že by hasiči nebyli profesionální. Jsou sice dobrovolní, ale to, že za hašení nedostávají zaplaceno, jim prý nijak neubírá na profesionalitě.

„Tohle se nedá vyjádřit penězi. Když někomu zachráníš dům nebo mu zachráníš život, tak to je potom opravdový vděk. Není to nic falešného. Tohle je tvou životní odměnou,“ zdůrazňuje hrdě. „Ano, jsem pyšný na to, že jsem hasič.“

Čtěte také

A podle místních hasičů to platí i pro všechny ostatní sbory – ve městě i ve světě.