Doba je agresivnější. Na tenisových turnajích nebývá ticho jako dřív, všímá si oceněný sportovní komentátor Jaroslav Plašil

11. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jaroslav_Plasil_autor_Pavel_Lebeda.jpg

Sportovní komentátor Jaroslav Plašil získal pohár Billie Jean Kingové za rozhlasové zprostředkování tenisu. „Člověk si nesmí připustit, že by to pokazil. Nesmí přemýšlet nad tím, co řekl, musí popisovat dál a nenechat se rozhodit vlastní chybou,“ říká ke své práci. Kdy se cítil dojatý? A proč má rád Martinu Navrátilovou?

Komentujete fotbal a tenis. Vnímáte fotbal jako kompenzaci tichého tenisu?

Ani ne, jsem spíš dojímací než řvací typ. Fotbal je jednodušší v tom, že se člověk nemusí skrývat za emoce, na tribuně se to ztratí. Když radostí vyskočíte v tenise, lidé se na vás zlostně otáčí. Tam se emoce projevují až na konci a naopak se používá i šeptání, aby člověk nerušil výměnu. Už i to se ale dost mění, na turnajích nebývá klidná atmosféra jako dřív. Doba je agresivnější a lidé často křičí i během výměn.

Stalo se někdy, že se vám dojetím stáhlo hrdlo a bojoval jste, aby to nebylo slyšet?

Začínám to mít dost často, asi jak jsem starší. Až si říkám, zda to není za hranou. Kolikrát se přistihnu i u filmu. Obtížné to bylo, když Barbora Krejčíková vyhrála Roland Garros nebo Karolína Plíšková bojovala o finále Wimbledonu. Jak to člověk tenistkám strašně moc přeje, pohltí ho to víc, než je zdrávo.

Ví se o vás, že máte nejraději Australian Open. Čím to je?

Přijde mi, že publikum i lidé tam jsou stále nejférovější, nejvíc bezprostřední. Hodně mě asi ovlivňuje to, že člověk přijede uprostřed zimy a tam panuje léto. Ale rozdíly se dost smazávají, ani Wimbledon založený na tradicích není ryze gentlemanský, fanoušci křičí při podání, což dřív bylo nemyslitelné. Ale Austrálii považuji za nejvíc uvolněnou.

Máte blízko také k Martině Navrátilové. Čím je pro vás jedinečná?

Líbí se mi na ní, že se k nám, českým reportérům, pořád hlásí. Je milá a vyjde nám vstříc, i když má nabitý program. Jednou nás za ní nepustili do místnosti určené hráčům. Snažila se ukecat ochranku, která byla neoblomná. Tak tam šla, vzala kovové židle a nesla je ven do uličky. To byl trapný pocit, šli bychom jí pomoct. Mám na ní rád, že i když žije dlouho mimo Česko, pořád je cítit, že má Česko hrozně ráda...

Jak se Jaroslav Plašil učil komentátorskému řemeslu? Co v jeho práci proměnil covid? A v čem je dnes tenis jiný než před dvaceti lety? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná ,
Spustit audio

Související