Desetibojař Adam Sebastian Helcelet: Během závodního víkendu většinou zhubnu dvě kila

Adam Sebastian Helcelet. Už jenom to jméno ve mě vyvolá otázku, kolik je vás v telefonním seznamu?

Moc ne. To jméno pochází ze Švýcarska, spojením dvou jmen se stalo Helzelet, až v Česku se z toho stalo c. Táta mi dal ještě druhé jméno Sebastian, protože se to prý bude dobře pamatovat. 

Adame, jak jsi se vůbec dostal k desetiboji?

Začínal jsem s fotbalem, judem, pak jsem hrál i basketbal a házenou. Atletiku jsem do toho také zkoušel, líbila se mi nejvíc, navíc děda i táta dělali oba atletiku. Pamatuji si, jak jsme s tátou sledovali olympiádu v Sydney, kde už byli Tomáš Dvořák a Roman Šebrle. Táta mi říkal, že to jsou elitní sportovci, kteří mají nejhezčí postavy a všichni je obdivují. Tak jsem si řekl, že by se mi to asi také líbilo.

Jaké byly začátky s fotbalem, hrál jsi stopera nebo naopak na hrotu?

Já chtěl být vždy v útoku, dávat góly a slíznout smetánku. S fotbalem jsem skončil, protože mě furt cpali do obrany, protože jsem byl velký. Mě to nebavilo. Byl jsem rychlý, kopnul jsem si balon a kluci mě nechytli. 

Jak to u tebe vypadalo s judem?

Ztroskotalo to na tom, že jsem byl těžký. Ke mně dali vždy staršího kluka, který se mnou třísknul a já pořád prohrával. Začal jsem v šesti letech a když na mě nastoupil osmiletý kluk, tak tam ten rozdíl byl znát. To mě nebavilo.

Chceš vyzdvihnout nějakého trenéra, který ti utkvěl v paměti?

Každý úspěšný atlet měl na začátku kariéry důležitého prvního trenéra. Jsem vděčný za to, že mě trénovala paní Šrámková, která si s námi dala tu práci a naučila nás skvělé základy. Když jsem šel v šestnácti letech do Prahy do skupiny k Tomášovi Dvořákovi, tak už jsem tam měl dobrý základ. Rozhodně jsem nebyl zničený atlet a mohl z té průpravy čerpat.

Čtěte také

Desetibojař první trénuje a poslední jde domů. Olympionik Helcelet veze na Vysočinu Kemp vítězů

Trenérka Šrámková zaměřila tvojí přípravu přímo na desetiboj?

Chci říct, že je důležité, aby děti dělaly všechno a nespecializovaly se na jednu disciplínu. U nás to tak bylo, dělalo se všechno, proto i ten desetiboj přišel tak nějak sám. Vyhrál jsem první mistrovství republiky v dorostu, kde jsem to šel víceméně z fleku. Pak už jsem přešel k Dvořákovi a zaměřili jsme se vyloženě na desetiboj. 

Jaká disciplína desetiboje ti nejvíce sedí a jakou naopak vůbec nemusíš?

Mám rád oštěp a překážky. Naopak mě nebaví patnáctistovka. Mám 95 kilogramů, takže jsem těžký desetibojař a na patnáctistovce, kde už jste po devíti disciplínách, máte zalité nohy, nechce se, hlava vypíná a musíte si tam hlídat hubeného kluka, který má tři vteřiny náskok. A musíš prostě těch třicet bodů dát, tak je to hrozné. Na olympiádě v Riu jsem si musel hlídat Brazilce s malinkými lejtky a já tam nastoupil s těmi mými bambulemi. To bylo hrozné. 

Popiš mi prosím přípravu na závod v běhu na 110 metrů překážek...

To se trénuje už od mladších žáků, začíná se na nízkých překážkách a každé dva roky se výška zvedá, takže se do toho člověk postupně dostává. Je výhodou, když je atlet vyšší. Prckové jsou schopní vyhrávat mistrovství republiky v dorostu, juniorech, ale v dospělé kategorii už má ta překážka 107 centimetrů, tam už to nezvládne každý. Důležitý je mít dobrý odraz a být psychicky připravený na to, že jdu do překážky s cílem jí zničit. Chtít jí prostě rychle přeběhnout, nesmí to člověk přeskakovat s tím, že se bude bát, že o ní někde zavadí.

Překážky jsou první disciplínou druhého závodního dne desetiboje, jsou proto tolik důležité?

Čím jsem starší, tak je to náročnější, protože tělo je po prvním dnu víc a víc zmaštěný. První den končíme většinou večer, v noci a na regeneraci tam moc prostoru není. Na olympiádě jsme třeba běželi v deset večer čtyřstovku a už ráno v devět jsme šli na překážky. V té únavě je těžké najít odhlodání a agresivitu na překážky. 

Jaké probíhají procesy mezi první a druhým závodním dnem, jak to máš se spánkem?

Usínání je horší, protože si pořád dáváme nějaké nakopávače, aby jsme i v těch deset hodin večer byli schopní běžet čtyřstovku na maximum. Jsem zvyklý na masáž a pak nějakou lehčí večeři, abych byl druhý den v pohodě. Během desetiboje většinou zhubnu dvě kila. To by mohl být návod pro někoho (smích).

Nefrčí ti během usínání, co šlo v prvním závodním dni udělat lépe?

Ano, myslím si, že to tak má většina desetibojařů. Přehrávám si, co jsem mohl udělat lépe, navíc do toho přemýšlím o tom, jak to bude zítra. Myšlenky se tam hodně mísí. Nejlepší je se od toho odprostit, protože s tím člověk nic neudělá a druhý den to všechno může být jinak. Třeba se vzbudí a zjistí, že nevstane z postele.

Jak poznáš, když máš formu?

Když je forma, tak jde úplně všechno. Člověk vypadá dobře, těší se na trénink a všechno sedne. Může to přijít ze dne na den. Makáš, makáš, makáš, jsi pořád unavený, dostaneš volno a v ten den to vylítne. To se stává dost často.

Máš raději halovou nebo venkovní sezonu?

Mám halu rád, je to takové zpestření. I když je sezona krátká, tak se stihne víc závodů. Dám si čtrnáct dní volno a můžu jít další sedmiboj. Tělo prostě nedostane takovou dardu jako z desetiboje. Po desetiboji se tělo sbírá tři týdny nebo měsíc. 

Jak to vypadá s konkurenci v desetiboji v Česku?

Jsou tady mladí, šikovní a hladoví kluci. Trénuji s Jirkou Sýkorou, který má šanci předvádět skvělé výkony. Bez konkurence to nejde a jsem rád, že se objevili noví kluci, kteří nás ženou dál. 

Čtěte také

Desetibojař Ondřej Kopecký: Chtěl jsem s atletikou skončit, ale trenér Roman Šebrle mě nasměroval zpátky na správnou cestu

Povídá se o tom, že desetibojaři jsou skvělá parta. Je to tak?

Máme to, co ostatní nemají. To přežití. Ten, kdo dokončí, tak v podstatě vyhrál. Víme, jak náročná a nevyzpytatelná disciplína to je. To nás hodně spojuje. Jsme parta i mimo závod a jsme schopní si zajít i na pivo. Už patřím mezi "starší" generaci vícebojařů a ty mladší kluky tak neznám, ale většinou my starší svoláváme ty akce, mladí se třeba i trochu stydí, protože nás tak neznají.

Zabrousíme trochu do osobního života. Adame, s manželkou Denisou jste se našli na dráze?

Ano, našli jsme se tam. Začali jsme spolu asi až po deseti letech, co jsme se znali. Denča je starší o pět let, třeba v roce 2009 jsme se začali na dráze zdravit a ona zjistila, že tam nějaký dlouhovlasý indián existuje. Až v roce 2015 jsme spolu začali pořádně.

Vím o tvém romantickém požádání o ruku za přítomnosti televizních kamer. Jak to bylo?

Vymyslel jsem si to, že by to mohla být dobrá památka i pro ní. Zavolal jsem Monice Absolonové, která se rozbrečela už během telefonátu. Řekla, že to probere s Alešem Hámou a režisérem akce Atlet roku. Nikdo jiný, kromě těchto lidí, to nevěděl. Všichni kámoši pak koukali s otevřenou pusou, navíc Denča byla v tu dobu už těhotná, tak jsem věděl, že mi neřekne ne. Nervózní jsem byl, ale věděl jsem, že to vyjde. 

Máte dvě holčičky, povedete je k atletice?

Přirozeně se budou kolem sportu pohybovat, protože atletika je základ všech sportů. Budu rád, když budou dělat nějaký sport, ale nutit k atletice je rozhodně nebudu.

Adame, jaké nejbližší závody máš v plánu?

Chystám se na desetibojařský mítink, který se uskuteční koncem dubna v Itálii. Budou se tam sbírat body do olympijské kvalifikace, takže bych se chtěl zařadit do světového žebříčku a postupně šplhat nahoru. Limity jsou kruťácký, 8460 bodů je limit, což umí šest kluků na světě, zbytek se bude dobírat na základě žebříčku.

Máš spočítáno, jakého výsledku bys mohl dosáhnout, kdybys ve všech disciplínách zaútočil na osobní rekordy?

Myslím si, že to dělá 8800 bodů, což by možná i vyhrálo olympiádu. To bych se musel minimálně dvakrát dobře vyspat (smích).

Jaké největší rozdíly vidí Adam Sebastian Helcelet v halovém sedmiboji oproti venkovnímu víceboji? Jak český desetibojař komentuje novinové titulky, které se vztahují k jeho osobě? Užijte si celý díl pořadu Na place.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík