„Děda si podřezal žíly. Maminka skočila do Labe, když přišli o statek.“ Vzpomínky na kolektivizaci
Skoro 4000 žáků osmých a devátých tříd se loni zapojily do novinářského projektu, v rámci něhož zdokumentovali vzpomínky 620 pamětníků. Tato projektová výuka doplňující dějepis či občanskou a mediální výchovu začíná mít v českých školách značnou popularitu. Před lety nejčastěji pamětníci dětem vyprávěli dramata z druhé světové války. Dnes převažují příběhy z 50. let, především o kolektivizaci, jak zažili sovětskou invazi v srpnu 1968 a sametovou revoluci v listopadu 1989.
Čtyřiadevadesátiletá Drahuše Stříhavková, za svobodna Stehlíková, se narodila v Kněževsi u Rakovníka. Její rodina tu vlastnila statek s číslem popisným 35 a starala se o téměř 20 hektarů pozemků.
V roce 1950 zabralo statek místní Jednotné zemědělské družstvo (JZD) a rodinu ze statku úřady nuceně vystěhovaly, vypráví žákům z Radotína paní Stříhavková.
„Přijel nákladní vůz s prokurátorem. Prokurátor měl seznam věcí, které si s sebou můžou vzít. Bylo to jenom pár kousků nábytku,“ popisuje paní Stříhavková.
Rodičům bylo určené nové bydlení v obci Všechlapy: „Ten domek měl jen strop, trámy byly pobité prkny. Na zahrádce měli kadibudku.“
Nový domek se takřka nedal obývat, k dispozici měli pouze dvě místnosti. Do domu nebyl zaveden vodovod. Obyvatelé museli chodit k 80 metrů vzdálené studánce.
Zanedlouho po přestěhování obdrželi rodiče paní Stříhavkové soudní rozsudek. „Vystěhování z obce a ze statku navždy, propadání veškerého majetku a zákaz do okresu a do obce navždy,“ vypráví dětem Drahuše Stříhavková.
„Kulacká“ rodina do dobytčáku
Marie Pixová se narodila roku 1947 v Budíškovicích. V roce 1953 byli všichni vystěhováni a soudruzi rodinný statek znárodnili.
Zrovna tatínek pracoval na poli, když přijeli na statek pánové z úřadu. Otec špinavý od práce převzal od nich dokumenty – stěhovací dekret.
„Do čtyřiadvaceti hodin podle něj musíme všichni opustit statek. A že je přistavený v Dačicích na nádraží nákladní vagon, do kterého si můžeme vzít nejnutnější věci. A musí nastoupit na transport,” popisuje paní Pixová dramatické chvíle v roce 1953.
Před cestou do Dačic si tehdy šestiletá Maruška sbalila hračku. „Popadla jsem panenku. Ale při tom nakládání mi někdo tu panenku sebral,“ vypráví Marie Pixová dětem ze Základní školy Unhošť.
Rodina byla naložena podle vzpomínek pamětnice do dobytčího vagonu. Všichni se báli, kam vlastně jedou, proč tak daleko a jak se k nim budou chovat místní.
„Když jsme se konečně dostali do Loucké, tak se seběhli všichni a každý něco přinesl. To byli vystěhovaní kulaci jako my z Českých Budějovic, ze Zruče nad Sázavou, prostě ze všech možných konců. A ti přinesli třeba talíře, někdo hrnky,“ vypráví s dojetím v hlase pamětnice.
Úřady však nařídily, že jejich prababička s nimi bydlet nemůže a musí do domova důchodců. „Děda, ten to nezvládl a podřezal si žíly,“ vypráví paní Pixová.
Její dědeček sice pokus o sebevraždu přežil, ale následující tři roky už nebyl schopen se o sebe postarat. Ležel převážně na lůžku a rodina se o něj starala. Zemřel v roce 1956.
Maminka skočila z mostu do Labe
Blanka Budková, dříve Kuklová, se narodila roku 1939 ve Vrbové Lhotě. Rodiče se živili jako soukromí zemědělci. Na svého otce vzpomíná 85letá paní Budková jako na člověka, který měl ve vesnici u ostatních sedláků úctu a respekt.
„Kukla měl vždycky nejlepší hektarový výnosy tady ve vsi, takže lidi na něj dost dali. A řekli: ‚Když půjde Kukla do družstva, tak my taky, protože budeme vědět, že to je dobrá věc.‘ No ale Kukla nechtěl,“ vypráví Blanka Budková studentům z Gymnázia Jiřího z Poděbrad.
Tlak komunistů, aby vstoupili do strany a do družstva, však byl na rodinu nesnesitelný. Maminka ho nevydržela a spáchala sebevraždu.
Soudruzi za principiální postoje rodičů trestali i děti, kterým znemožnili studium.
„Věra byla vyhozená z gymplu. A když šla poslední den do školy, tak ten den maminka došla do Poděbrad a z mostu skočila do Labe. A za dva dny nebo za tři dny na to měla pohřeb. Přišlo asi 2000 lidí. Proběhl normální pohřeb. Po něm šel farář do vězení. Na pohřbu řekl jenom, že matku rodině nikdo nenahradí, ale že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A že jednou za to někdo ponese zodpovědnost,“ vzpomínala paní Budková, která sepsala protestní dopis komunistickému prezidentu Zápotockému.
Napsala mu, ať jí vysvětlí proč: „Proč, když nám ve škole neustále tvrdí, jak v naší nové lidově demokratické republice má každý právo na vzdělání a každý právo na práci, proč já to právo na vzdělání nemám?!“
K překvapení ji přijali ke studiu na gymnáziu a posléze i na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy do Prahy.
Po absolvování působila na gymnáziu v Příbrami a poté na gymnáziu v Poděbradech. K pedagogickému místu jí však pomohl krajský inspektor, který ji vyhledal a sdělil, že na ni přišel velmi negativní kádrový posudek od soudruhů z rodné Vrbové Lhoty.
„Přečetl jsem si to, a udělalo se mi zle. Vy byste nemohla mýt kravám v JZD zadky, co o vás tam napsali. Takže jsem ten dopis roztrhal,“ sdělil paní Budkové, která díky tomu takřka celý život mohla učit jako středoškolská profesorka.
Nezisková organizace Post Bellum – Paměť národa organizuje na základních a středních školách vzdělávací programy, takzvané kinopříběhy, besedy, zážitkové workshopy. A to o samizdatu, 50. letech, kolektivizaci, o druhé světové válce, o sametové revoluci. V rámci 80. výročí druhé světové války v květnu 2025 připravuje Paměť národa s Nadací PPF pro školy výukový „multimediální“ balíček s příběhy z války. Učitelé si vzdělávací programy Paměti národaobjednávají zde.
V projektu Příběhy našich sousedů, který už více než deset let organizují Paměť národa a Český rozhlas, mají žáci za úkol vyzpovídat starého člověka se zajímavým příběhem, navštíví rozhlasové studio a vytvoří reportáž.
Projekt mají v oblibě nejen ve větších městech, ale loni se zapojily i městečka a obce, třeba Nymburk, Plasy, Poděbrady, Unhošť a desítky dalších.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
