Co přinese Lisabonská smlouva Evropě?

Nyní se očekává, že se Evropská unie konečně začne soustředit na důležitá témata a také svoji roli ve světě, a taktéž leckdo čeká, že samotný proces rozhodování bude jednodušší, hladší a rychlejší. To druhé se předpokládá, ale teprve praxe osvědčí, že ten předpoklad je správný. Těžko se ale bude rozlišovat, co je a není důsledek Lisabonské smlouvy. Například to teď vypadá, že po delší době rozporů se Francie a Německo shodly na tom, že sníží rozpočtový schodek na minus tři procenta HDP do roku 2013. Tomu, kdo předvídal, že Lisabon bude znamenat hladší kooperaci Německa a Francie, to může připadat jako jasný důkaz působení smlouvy. Ve skutečnosti to s ní má málo společného.

Brzy také uvidíme, zda schopnost či neschopnost Unie postavit se jasně k velkým a důležitým tématům souvisí, či nesouvisí s institucionálním uspořádáním. Máme tu energetickou bezpečnost a Rusko, máme tu budování státu v Afghánistánu a Pákistánu. Pak je tu politika EU ve vztahu k Balkánu a Turecku, imigrační politika ve vztahu k severní Africe. A v neposlední řadě je tu postoj k další liberalizaci světového obchodu. A pokud je velkým politickým tématem kurz čínské měny ve vztahu k dolaru, proč to není stejně důležité téma v jednání mezi Unií a Čínou? Brzy se tedy ukáže, jak těmto výzvám Unie dostojí, jestli prokáže vůli, nebo naopak vnitřní vyprahlost a potvrzení toho, že evropská část světa má už svůj zenit za sebou.

V tomto uvidíme. Zklamán jistě bude ten, kdo si myslí, že ustane diskuse o institucionálním uspořádání. Naopak. Tahle smlouva je tak leda na pár let. Budeme překvapeni, jak rychle se zrodí debata znovu. Z hlediska státoprávního uspořádání je totiž Unie v jakémsi mezistavu, který je ze své povahy nestabilní. Jednou končetinou - tou je společná evropská měna - je ve federaci, jinou v konfederaci, třetí v unii (také se to Evropská unie jmenuje) a v mnohém jiném je to sotva diskusní spolek národních států. Buď se Unie vydá k federaci, nebo zpět k národním státům. Poněkud fatalisticky tvrdím, že jinak to být nemůže. A jestli je federalismus "elitářský" a "umělý", nebo se děje tak nějak "spontánně", sám od sebe (na základě "autentických" vnitřních potřeb) - to je sice zajímavé, ale čistě akademické téma.