Čínští rybáři mají tvrdý chléb
Často čelí tajfunům, bojují se znečištěním moře a stále více se potýkají i s nedostatkem ryb. Čínští rybáři se ve snaze zajistit si živobytí často vydávají daleko na otevřené moře. Někteří proto loví i v oblasti sporných ostrovů. A tak není divu, že z toho vznikají roztržky na nejvyšší úrovni jako nedávno mezi Čínou a Japonskem.
Motory jsou nastartovány, sítě přichystány a tak se 37letý Ma, stejně jako každý jiný den, může vydat na Žluté moře. Nikdy ovšem neví, s jakým výsledkem se vrátí zpět. Časy, kdy dokázal ulovit tuny ryb, jsou prý ty tam.
„Loď stojí 200 tisíc jüanů, tedy zhruba 530 tisíc korun. Za loňský rok jsem sice vydělal 150 tisíc jüanů hrubého, čistého však jen 30 až 40 tisíc. Pokud se chcete živit jako rybář, musíte nejprve požádat o licenci, potom koupit loď a sítě. Jedna stojí 5 tisíc a je jich potřeba aspoň deset. Počáteční náklady jsou tedy obrovské a návratnost nejistá,“ vypráví mi, zatímco znovu kontroluje sítě. A také vysílačku.
Ještě údaje o počasí, pohled na oblohu a jede se. „Každý rok mnoho námořníků zahyne. Zachytí se třeba do sítí, spadnou do moře a utopí se. Počasí je prostě nevyzpytatelné a jak vás jednou na širém moři chytí tajfun, nezbývá než se modlit. I proto každý musí mít pojistku. To je nařízení vlády,“ vysvětluje. Většina rybářů proto raději vždy poslechne výzvu úřadů a na moře nevypluje.
„Můžeme se schovat ve vojenské pevnosti Lu-šun, kde jsme chráněni před silným větrem. Tajfuny řádí pravidelně a vždy si vyžádají mnoho životů. I kvůli tomu má největší město v této oblasti – Ta-lien – záchranný tým. Já sám proto většinou nejezdím tak daleko, v průměru do vzdálenosti 30 až 40 námořních mil, takže se mi zatím nic vážného nikdy nestalo,“ dodává pan Ma, který se na moře poprvé vydal už před 16 lety.
Nejdále prý byl asi 150 mil, což je na jeho dřevěnou bárku až až. Provádí mne po palubě, ukazuje jednotlivé náčiní, motory, kádě na ryby – zatím prázdné. Občas mrkne na přístroje. Vojenské pásmo i Severní Korea nejsou daleko.
„Ano, jsme limitováni, hranici nemůžeme překročit. Je to příliš riskantní. Existují také nařízení, podle kterých nemůžeme lovit v žádné oblasti, a to po dobu tří měsíců, kdy se ryby líhnou. Jde o program, do kterého se zapojily už tisíce rybářů, aby se stav ryb začal obnovovat. V této době dokonce nesmíme ani nabídnout naše služby turistům a vzít je třeba na projížďku,“ svěřuje se pan Ma.
Letošní rok je navíc pro něho i jeho kolegy více než tragický. Výbuch ropovodu v rafinérii v Ta-lienu a únik desetitisíců tun ropy znamenal doslova katastrofu. Pan Ma se také zúčastnil čištění zamořené vodní plochy. Trvalo 9 dní a podílelo se na něm na 4 tisíce lodí.
„Nikdo si to neumí představit. Vše s holýma rukama, neměli jsme žádné ochranné oděvy, nic. Ale co nám zbývalo,“ postěžuje si a mávne rukou. Jak říká, hlavní je, že se konečně po dlouhých třech měsících mohou vrátit zpátky na moře. A také věřit oficiálním místům, že ryby nejsou kontaminované.
„Nejsem tím, kdo může soudit, zda je voda stále zamořená. Já osobně už žádné znečištění nevidím. Žádná ropa na hladině není, všechno kleslo ke dnu,“ ukazuje mi. Jestli může věřit vyjádřením čínských úřadů, není jisté. O to více se ve svém nelehkém povolání spoléhá na štěstěnu, ale i nadpřirozené ochránce: „Třináctého června podle lunárního kalendáře se vždy modlíme k bohům moře při obřadu za šťastný návrat.“
