Česko mezi řádky II

Hlahol Kopanic ze Želar ustal. Pospolitost podle místních vytlačily závory a soukromé pozemky

Předlohou pro fiktivní zapadlou horskou obec Želary jsou ve skutečnosti Moravské Kopanice v Bílých Karpatech. Spisovatelka Květa Legátová v novele Jozova Hanule popisuje Starý Hrozenkov a okolní vesnice, kde po válce učila ve škole. V seriálu Česku mezi řádky ale zjistíme, že o zapomenuté vesnice už dávno nejde.

Uprostřed Starého Hrozenkova stojí kostel narození Panny Marie, je tu i hospoda a obchod. Klikatá cesta, kterou v knize Květa Legátová popisuje, se ale výrazně změnila. Dnes je tu hlavní silnice na Slovensko, kterou denně projedou stovky aut a kamionů. Směrem k hranici je i pila, která v obci stále funguje už několik desítek let.

Starý Hrozenkov

„Tam se zpracovávala dřevo, které se tam vozilo z lesa. Ještě prozatím funguje, byť už ne v takovém rozsahu, jak to bývalo,“ popisuje Jan Rapant, folklorista a bývalý ředitel školy, se kterým sedím na zahradě rodinného domu ve Starém Hrozenkově.

Když spisovatelka Květa Legátová, vlastním jménem Věra Hofmanová, v obci učila ve škole, Jan Rapant chodil do první třídy. Hofmanová učila jeho sestru. „Opravdu paní učitelka na úrovni, přísná na děcka. Ale že by si na někoho zasedla nebo škodila, to ne,“ vzpomíná.

Čtěte také

Ulice Hrozenku

Dřevěné nízké osamělé chalupy, jak jsou popisovány v knize, dnes ve Starém Hrozenkově nenajdeme. Podél silnice je moderní řadová zástavba rodinných domů. Přesunuji se proto do nedalekých Vápenic.

„Polosamota, kopaničářský barák. A to v Hrozenku není, v Hrozenku je ulic.“

Ty samoty jsou ty Kopanice, Vyškovec, Žítková, Vápenice taky, je to tady roztroušené. Když jsme byli mladí a řeklo se ‚jdu do dědiny‘, tak se šlo do Hrozenkova,“ popisují starousedlíci Josef Bartoš mladší a jeho otec Josef Bartoš.

Vápenice, Moravské Kopanice

Ve Vápenicích už jsou domy dál od sebe. U příjezdové cesty se na poli pasou dvě krávy. Vesnici lemují louky a lesy.

Bartošovi v knize Jozova Hanule lépe poznali i příjmení, které se tu často vyskytuje. „Používala tam příjmení Juriga a to tu je, Juriga přímo z Vápenice. Ale ta ostatní klasická příjmení, tu je častý Gabrhel, Masařík, Kročil, Šopík – to si nepamatuju, že by tam figurovala,“ jmenují Bartošovi.

Značky a zákazy

Do Moravských Kopanic se v posledních letech stěhují lidé z větších měst. Kupují tu pozemky a staví domy. „Má to destruktivní vliv, že se tady objevily značky jako zákaz vjezdu, soukromý pozemek, nevstupovat – a brány a závory. To tu nikdy nebylo, ani za komunistů,“ popisuje Josef Bartoš mladší.

Čtěte také

„Ti novodobí majitelé, my jim říkáme prizenci, sem došli a začali tu ty věci prosazovat. A domorodci se nestačili divit. Kam chodili vždycky normálně, tak jsou najednou ploty a zákazy. To dřív nebylo,“ dodává Bartoš starší.

Lidé z Kopanic si dříve víc pomáhali, byli pracovitější a víc spolu mluvili. „Je to jiné. Tehdy bylo daleko víc hlaholu, že furt někdo s někým mluvil. Taky prostě chodili do hospody, když měli pár korun a pořád spolu mluvili. A dneska nepotkáš venku žádného člověka. Potkáš auto, ale nevidíš venku někoho dělat nebo s někým mluvit. Hospoda prodaná, zavřená. Je to jiné,“ uzavírá Bartoš mladší.

Když v roce 2003 filmaři podle novely Jozova Hanula točili film Želary, ve Starém Hrozenkově a okolí vhodné lokality pro natáčení nenašli. Snímek proto natočili ve skanzenu na slovenské Oravě.

Spustit audio

Související