Tance kolem rakví se tu nekonaly, zní z Žítkové, kde místních o bohyních nechtějí mluvit

V poledne se v Žítkové mezi kopce rozléhají zvony nově vybudované zvonice. I ta tu vznikla v roce 2012, kdy vyšla kniha Žítkovské bohyně a kdy se ráz života místních obyvatel změnil. „Nikde tu nebyly ploty, nikdo tu neměl ohrady, nic. Potom jak kdybyste šli večer spát, ráno jste se probudili a teď koukáte, co se to jako děje, hafo lidí,“ líčí starostka Šárka Šusteková.

Pro starousedlíky je téma žítkovských bohyní tabu. „Byli naštvaní na to, že se jich lidé pořád ptají na ty bohyně. Oni o tom mluvit nechcú, z nich nic nedostanete,“ tlumočí jejich starostka. Sama vidí více magie v okolní přírodě Bílých Karpat.

„Byl to tvrdý kraj, tvrdý život. Museli se s tím poprat, sami si poradit úplně se vším,“ vysvětluje Eliška Křižková podmínky života v oblasti Moravských Kopanic, kam Žítková spadá. Sama žije ve vedlejší vesnici, ve Starém Hrozenkově.

Čtěte také

Spisovatelka Kateřina Tučková si v Lipsku naplánovala třífázový psací trénink

Křížková potvrzuje, že se místním kniha nelíbí, některé pasáže jsou navíc podle ní chybné. „Takový výňatek tam byl, že když někdo zemřel, že tam tancovaly, skákaly okolo rakve. To absolutně není pravda – nějaké rituály indiánské, to rozhodně ne,“ nelíbí se jí. Kopaničtí se dle jejího mínění nijak zásadně neliší od obyvatel měst jako je Praha.

Ty však může lákat klid života příhraniční obce, tak jako Danielu s Irem Ralphem, který se zde usadil. „Poprvé jsem navštívil Žítkovou asi před 6 nebo 7 lety, moje žena tu měla rodinu. Později jsme se rozhodli, že se sem přestěhujeme a založíme restauraci. Udělali jsme to hlavně kvůli dětem, život v Británii nebo v Irsku je rychlý a my chtěli zpomalit,“ popisuje.