Zaniklé vesnice z Hájíčkovy Rybí krve. Ještě začátkem 90. let lidé doufali, že k vysídlení nedojde

„Vlevo vidím nízkou márnici a už stojím u zdi. A dole pod svahem voda. Široká, rozlitá řeka. Na levém břehu, kde bývala i naše chalupa a naše škola, není nic. Prázdný břeh,“ předčítá spisovatel Jiří Hájíček z úvodní kapitoly svého románu Rybí krev. Jeho hrdinka Hana se v něm po letech vrací do Purkarce, své rodné vsi.

10 fotografií

Voda za zmíněným hřbitovem sem vystoupala po napuštění hněvkovické přehrady. „Po obou stranách břehu byly chalapy. Purkarec měl svoji velkou a malou stranu, jak se říkalo. Koukám se směrem, kde dřív bývala ta školička-jednotřídka, kam jsem chodil,“ vzpomíná Hájíček.

Další vesnice dále od řeky se nacházely v ochranném pásmu při stavbě jaderné elektrárny Temelín, jejíž stín se v Rybí krvi ozývá jako „nový Černobyl“. Kvůli němu zaniklo například Březí, Podhájí nebo Knín.

Čtěte také

Jiří Hájíček: Bezejmenný. Příběh inspirovaný skutečnou událostí, která se stala v létě 1944 u Purkarce

„Předobraz té vesnice, která v románu nemá jméno, byl právě ten Knín, odkud Hana chodí polní cestou na autobus. Lidé potom na začátku devadesátých let žili určitou nadějí, že by snad mohl být přehodnocen plán vysídlování obcí, ale po roce 2000 zmizely poslední chalupy,“ popisuje.

Něco však přece zůstalo. „Knín je zrovna místo, na které už se lidé moc nevracejí, narozdíl třeba od Jaroslavic. V Jaroslavicích dokonce byla znovu postavena kaplička panny Marie. Po zbourání všech domů v Jaroslavicích zbyla kaplička jako poslední a ani komunistům se tehdy moc nechtělo do bourání sakrální stavby. Nakonec, jak mi říkala jedna rodačka, museli koupit bagristovi flašku rumu, aby do kaple vjel a rozboural ji,“ uzavírá.