Jiří Hájíček: Bezejmenný. Příběh inspirovaný skutečnou událostí, která se stala v létě 1944 u Purkarce

Původním místem seskoku mělo být okolí Tábora. Mladí muži s vysílačkami ovšem nedopatřením přistáli o několik desítek kilometrů jižněji, v korunách stromů Staré obory, která se táhne od Hluboké nad Vltavou až k Purkarci.

Právě operace s krycím názvem Glucinium, která bohužel skončila dříve, než mohla začít, inspirovala českobudějovického spisovatele Jiřího Hájíčka k napsání povídky Bezejmenný. Vyšla v časopise Reportér v lednu 2020.

„Všude, kudy teče Vltava, se cítím doma,“ říkává českobudějovický spisovatel Jiří Hájíček. A jihočeské Vltavě na dohled se odehrává i několik jeho příběhů. Ať už je to román Rybí krev o osudu jedné malé vesničky, která musela ustoupit vybudování přehrady v 80. letech, nebo zatím poslední autorův román Plachetnice na vinětách, který se odehrává na Českokrumlovsku.

Pár stránek tohohle příběhu ze současnosti napsal Jiří Hájíček doslova několik kroků od Vltavy – v Českém Krumlově, v domku, kde kdysi žil a tvořil rakouský malíř Egon Schiele. A Vltava se krátce zavlní i v povídce Bezejmenný, která je jedním z posledních publikovaných textů autora.

Čtěte také

Pátrá v archivech, píše si osnovy. Jiří Hájíček má rád, když je román pevně ukotvený

Jiří Hájíček se považuje za jihočeského patriota. A jeho rodný kraj, zvlášť venkov, je i rodným krajem postav z jeho příběhů. Autor sám prý příliš rád paty z domova nevytahuje. Cestovat ho naučila až autorská čtení, ta ho baví.

V Čechách ho nejčastěji zvou knihovny, a to i ty úplně malé někde na vesnici. Síť českých knihoven, které často zvlášť v menších městech a na vsích bývají stále ještě přirozeným centrem kultury a vědění, považuje za protipól k virtuálním sociálním sítím, které mu nejsou příliš blízké.

Jiří Hájíček (1967) je držitelem ceny Magnesia Litera za romány Selský baroko (2006) a Rybí krev (2013). Dramatizaci obou venkovských románů má na programu Jihočeské divadlo.