Češi a Slováci se vzdalují natolik, že už potřebujeme překlady knih. Když můžu, dávám přednost originálu, říká spisovatelka Sakmárová

Co vás přivedlo na veletrh Svět knihy do Prahy? Je to křest českých vydání vašich dvou knih?

Přesně tak. V minulých měsících vyšly obě mé knihy v českém vydání, takže nastal čas je pokřtít osobně.

Jak velký je slovenský knižní trh?

Řekla bych, že na Slovensku je o knihy poměrně velký zájem, ale stále ho zčásti pokrývají například české překlady. Takže bych pořád neřekla, že je na takové úrovni, že by se jen slovenské překlady samotné vysloveně uživily. Ve srovnání s českým knižním trhem je to pořád obrovský rozdíl.

A je v Česku zájem o knihy psané slovensky?

Jako příslušná generace, narodila jsem se v devadesátých letech, bych řekla, že možná ještě není, ale jak se ukázalo na příkladu mých dvou knih, které byly přeloženy na žádost mých čtenářů, tak o ně zřejmě zájem je. Zřejmě se vzdalujeme natolik, že potřebujeme překlady.

Právě jsem se chtěl ptát, jestli vám nepřipadá divné překládat slovenský text do češtiny, ale ukázalo se tedy, že je to prostě potřeba.

Přesně tak.

Vy sama čtete české autory v originále?

Určitě ano, ani nad tím nepřemýšlím. Když můžu, dám přednost originálu.

Vyprávění známým

Jak vznikla kniha „Kočičí kožich a Velbloud u Velké čínské zdi“?

Zpočátku to byly jen ústní příběhy, které jsem vyprávěla všem svým známým. Ale jak se okruh známých rozrůstal a já už popadesáté převyprávěla ty samé příběhy, řekla jsem si, že je možná načase je sepsat.

Nejprve vznikla série blogů, které měly na Slovensku velmi vysokou čtenost a vysloužily mi i audienci v prezidentském paláci. Pak jsem si řekla, že už je možná čas dát tomu nějakou oficiální verzi a tak vznikla tahle první kniha.

Do jaké míry na ni navazuje druhá kniha, „Korejské halušky“?

Vznikla tak nějak organicky. Když jsem dokončila studium sinologie, nějak se očekávalo, že možná na nějakou dobu přestanu s cestováním. Realita ale byla úplně jiná, protože hned poté, co jsem se vdala, jsme se už s celou rodinou včetně malého miminka na několik let přestěhovali do Jižní Koreje...

Do Soulu?

Ano, bylo to v okolí Soulu. Takže jsem rovnou pokračovala v psaní příběhů, druhá kniha byla takovým přirozeným vyústěním toho, co se dělo.

Čím jsme my, Češi a Slováci, pro tyto asijské státy divní?

Většinou jsou to maličkosti. Nejvíce zkušeností mám se svými tchajwanskými kamarády, protože sem jezdí nejčastěji. Na Slovensku je například nejvíc fascinuje, že umíme nedělat nic. Byli zvyklí, že když sem přijedou, tak budou mít velmi nabitý program, že uvidí všechny památky. Prostě že pojedou na plné obrátky od rána do večera.

Když si ale trochu zvykli na naše životní tempo a viděli, že třeba přijdete z práce a venku ještě svítí slunce, že si můžete sednout někde na balkon nebo na zahrádku a dát si kafe, to pro ně bylo něco tak nepochopitelného.

V Tchajwanu to tak nefunguje, tam je pracovní doba dlouhá, rodiny se přes týden moc nevidí, většinou jen o víkendu. Tak je to natolik okouzlilo, že od té doby, co sem jezdí, chtějí pořád jen nic nedělat.

Jakých zajímavých odlišností si Dominika Sakmárová všimla v asijských státech, které procestovala? Co říká o současném dění na Slovensku? A jakou další knihu nyní připravuje? Poslechněte si celý pořad Dvacet minut Radiožurnálu s Vladimírem Krocem.