Celibát? Jde to i bez něj

Některá obvinění přece spadají do doby, kdy mnichovskou a freisingskou arcidiecézi vedl právě Joseph Ratzinger. Kdyby byl skutečným terčem on, pak by se také velmi hodilo, že nepřímou odpovědnost za jeden z případů, zneužívání chlapců v pěveckém sboru, lze házet na papežova bratra, taktéž duchovního.

U další kauzy, případu otce Hullermanna, kterému se osudově líbili mladí hoši, zase arcibiskup Ratzinger nařídil jen léčení. A teď to vypadá na špatný odhad situace, protože otce Hullermanna nejspíš znovu posedla recidiva.

Jenže - tady o žádné tažení proti papeži nejde. To by zprávy o zneužívání ministrantů kněžími nesměly chodit i z jiných zemí, třeba z Irska a USA, v nichž Joseph Ratzinger žádnou arcidiecézi neřídil. Debata o sexuálních skandálech katolických kněží je z valné míry debatou o celibátu. A to je debata velmi stará. Už svatý Pavel věděl, že celibát se nehodí pro každého, a právě proto, i když nijak nadšeně, se smířil s institucí manželství.

V jedenáctém století unikl papežský legát v Čechách na poslední chvíli lynči právě kvůli celibátu, který sem přijel prosazovat a na který čeští klerici vůbec nebyli zvědavi. Mimochodem, první český kronikář Kosmas, ženatý duchovní, přispěl k debatě o celibátu povedenou historkou, v níž hraje zásadní úlohu svazek kopřiv. Najděte si, nebudete litovat.

Argumenty ve prospěch celibátu jsou také vousaté, ale jeden z nich je novějšího druhu: odchylky od běžné sexuální normy vykazují i ti, které celibát nepoutá. To je určitě pravda. Ale na druhé straně, zkušenosti s duchovními nekatolických křesťanských církví přesvědčivě prokazují, že Bohu se dá slušně, odpovědně a efektivně sloužit i bez celibátu.