Čabajka, Kadár ani Ištván už na Slovensku nepojedou

Maďarský autobus Ikarus

Maďarské autobusy Ikarus měly řadu přezdívek a taky řadu příznivců i odpůrců. Poslední kloubové autobusy vyrobené známou maďarskou továrnou dojezdily tento týden v Košicích po 35 letech. A Slovensko se s nimi loučilo opravdu s těžkým srdcem.

Kdysi brázdily tyhle milované i proklínané stroje celý východní blok včetně Československa. Generace s nimi cestovaly do školy nebo do práce. V Košicích uspořádali ikarusům party na rozloučenou.

Na nádraží v Košicích se autobusová minulost setkala s budoucností – vedle tiše předoucích moderních autobusů řvou obstarožní ikarusy a vypouštějí do okolí jedovatá oblaka zplodin. Přesto kolem nich krouží skupinky nadšenců s foťáky, kteří si přišli vychutnat poslední jízdu maďarských mohykánů.

„Líbí se mi. Hlavně teď poslední týden jsem měl něco jako ikarusovou nemoc,“ říká jeden z účastníků rozlučkového setkání. Příznaky prý byly jednoduché, pořád hledal obrázky maďarských autobusů na internetu. „Vyléčím se, až se povezu,“ dodává a vzápětí nastupuje do jednoho z nich.

Ikarusům na Slovensku odzvonilo

Někteří ovšem kulturu cestování v ikarusu hodnotí o poznání věcněji, bez růžových brýlí. Jano a Majka popisují to, co jsme v minulých desetiletích zažívali všichni. „Skla při jízdě drnčí, asi je to dost špatně vyrobené,“ popisuje obvyklý zážitek z cesty ikarusem Jano. „Jsme spolužáci a jezdili jsme s nimi spolu do školy a zpět domů,“ doplňuje Majka.

Našli se i tací, kdo do slavnostních autobusů omylem nastoupili v domnění, že to je normální linka, a ne speciální okružní jízda. „Měly být už 30 let ve šrotu,“ říká rozhodně svůj názor na staré autobusy jeden z nich.

Určitě by s ním však nesouhlasili dva šoféři, kteří si do kabiny ikarusu v polovině 70. let sedli v Košicích jako první – Ján Lazorik a Ondrej Turys. „Na tehdejší dobu byl ikarus novum. Karosa byla už zastaralá,“ vzpomíná první z řidičů. A druhý jeho slova potvrzuje: „Byla to změna, třeba co se týče pohodlí. I když byly hlučné a často přeplněné lidmi. To byl prostě život.“

Přezdívku Čabajka

Přiznávají, že i oni si ve vzteku občas do svého ikarusu kopli. „Třeba zadní kola se přehřívala,“ připouští Ondrej Turys. Velkou výzvou pro ikarus byla i jízda do kopce. „Autobus měl jen 160 koní, a když jsme jeli do kopce, tak jste mohli jít klidně vedle něj pěšky. Vůbec to netáhlo,“ připouští Ján Lazorik. I přesto však na něj dnes oba nedají dopustit.

S ikarusy odchází i další symbol minulé doby a znovu se ukazuje, co je takzvaná ostalgie. I staré a nekvalitní věci se můžou stát kultem, kvůli kterému leckdo uroní i slzu. Úplně poslední ikarus v bývalém Československu ještě jezdí v jihočeském Táboře.


Zvětšit mapu: autobusové nádraží v Košicích