Byznys na Severním mysu
"Nesmím odpovídat na jakoukoliv otázku o ekonomických věcech," upozornila mne v úvodu našeho setkání na samém vršku Evropy Lise, mladá zaměstnankyně turistického centra, kterou jsem požádal o pár banálních informací o místních končinách. Její výrok mne překvapil. Kdyby mne nevarovala, na žádnou otázku ohledně tamního hospodaření bych si ani nevzpomněl. Na Severní mys neboli Nordkapp jsem v jednom z posledních krásných dnů letošního babího léta určitě nepřijel vyzvídat, jak to tu vypadá právě s ekonomikou. Nicméně když už upozornění padlo, nad jeho pozadím a smyslem se nešlo nepozastavit.
"Každoročně k nám přijíždí na 200 000 turistů z celého světa, především z Německa a dalších evropských zemí," dala se Lise do vyprávění. A zatímco dál pokračovala ve výčtu základních údajů, já si jen říkal: Aha, tak tenhle byznys se týká dvou set tisíců návštěvníků. A nejen to. V norské televizi například právě běží takzvaná "reality show", jejíž účastníci soutěží v řadě takříkajíc adrenalinových disciplín a překonávají množství přírodních nástrah této krásné severské země. Jejich konečným cílem je právě Severní mys, podle něhož se soutěž také jmenuje "71. stupeň severní šířky". A nedávno měli na Nordkappu dokonce filmovou premiéru se šesti stovkami sezvaných hostů.
Jenomže proč by měl být byznys právě tady něčím zvláštní, a dokonce zarážející? Zřejmě proto, že Severní mys je dnes privátním kouskem země, přesněji kontroverzně zprivatizovaným atraktivním útesem s výhledem jen a jen na arktické moře. Podle takzvaného "zákona o čerstvém vzduchu" z roku 1957 ale příroda v Norsku patří všem. Tedy měla by.
Milovníci přírody z celé Evropy i odjinud jedou na nejsevernější cíp kontinentu několik tisíc kilometrů, aby tu vzdali hold přírodě a cítili se trochu svobodněji. Na samém konci cesty je ale zničehonic překvapí nekompromisní skutečnost. Vstupné na Severní mys, onu vytouženou skálu s vyhlídkou o rozloze pár stovek čtverečních metrů, činí na osobu dvě stě norských, a tedy 560 českých korun. Pro čtyřčlennou rodinu přes dva tisíce. Doba pobytu obvykle nepříliš dlouhá. Už předtím ovšem musíte cestou na ostrov Mageröya, na němž Nordkapp leží, projet tunelem, za což se pochopitelně také platí - a to dokonce ne za auto jako celek jako mnohde jinde, ale za auto a řidiče a pak ještě za každého dalšího cestujícího navíc. Suma summarum - v kolonce výdajů dalších několik set norských korun.
Cestování severem Norska není pro turisty levné - jedna noc v lepší ubytovně například vyjde na stejné peníze, za které v leckterém středoevropském městě strávíte noc ve velmi dobrém hotelu. Výstavba kontroverzního turistického centra Nordkapphallen přímo u známého útesu a celá privatizace Severního mysu byla i pro mnoho Norů vcelku bolestivým a hodně kritizovaným tématem - to proto mne Lise upozornila již předem.
Mé sympatie k místu, které jsem toužil navštívit už dlouho, tenhle nestydatý byznys nemění. Mé sympatie k lidem, kteří Severní mys obhospodařují, však definitivně ochladly poté, co mi Lise neuměla odpovědět ani na tak základní dotaz jako ten, z kterého roku a od koho vlastně pochází proslulý obří glóbus, nejznámější symbol, který vévodí útesu Severního mysu. Slíbila, že to alespoň zjistí a že mi dá vědět mailem. Od té doby ale na její odpověď bohužel jen marně čekám.
