Britský polárník Antarktidu nedobyl, přesto je oslavovaným hrdinou
Ve čtvrtém pokračování rozhlasového putování do Antarktidy se vydáváme po stopách Sira Ernesta Shackletona, neobyčejného britského polárníka z počátku 20. století. Nebyl ani prvním a už vůbec ne nejúspěšnějším polárníkem, který kdy proslul svými plavbami v mořích u nejjižnějšího kontinentu. Přesto se právě on do dějin dobývání Antarktidy zapsal výrazněji než mnozí jiní. Zásluhu na tom měla paradoxně velká smůla a zároveň jeho obdivuhodná houževnatost a také gentlemanství.
Kdyby bylo vše bývalo proběhlo přesně podle plánu, Ernest Shackleton, původem Ir plující v roce 1914 na jih planety pod britskou vlajkou, by se stal prvním člověkem, který kdy přešel napříč Antarktidou. K dosažení svého cíle se Shackleton a s ním i jeho 27 spoludobrodruhů vydalo na lodi jménem Endurance. Pouhý den plavby od antarktických břehů však nešťastné plavidlo uvěznily ledové kry a výprava odvážlivců musela namísto o slávu bojovat o holý život.
„Je to fascinující historie, jak tihle lidé pluli do neznáma a co všechno přitom dokázali. Dnes máme dokonalou techniku a dokumentaci, ale oni sem přijeli mezi prvními a dokázali se zachránit jen díky své vytrvalosti a odvaze,“ říká uznale na adresu Shackletona a jeho výpravy norský kapitán naší lodi Fram Rune Andreassen ve chvíli, kdy se u ostrova Elephant Island v nevlídném počasí blížíme k zátoce, v níž Shackletonovi muži kdysi přežívali v neuvěřitelných podmínkách.
Po devět měsíců odnášel led jejich loď Endurance od Antarktidy dál a dál, až ji nakonec nadobro rozdrtil a potopil. Díky záchranným člunům se všichni trosečníci dostali právě na Elephant Island. Jejich kapitán Shackleton však dobře věděl, že odtud je nikdo nezachrání. Pro pomoc bylo nutné podniknout velmi riskantní kousek.
Shackleton proto nechal na ostrově většinu své výpravy a s primitivní navigací a s pěti nejlepšími mořeplavci se v šestimetrové loďce znovu vydal na moře. Snažil se doplout na víc než tisíc kilometrů vzdálený ostrov South Georgia, kde tehdy měli své základny norští lovci velryb.
Kdyby v rozbouřeném moři malý ostrov minuli, bývali by beznadějně zmizeli v nekonečných mořských dálkách. Oni však mířili přesně a po přistání dokonce zvládli i čtyřicetikilometrový pochod napříč horami, jejichž vrcholy ční do výše přes 3000 metrů. Posledních několik kilometrů jejich pouti si na South Georgii ostatně můžeme projít a náročnost terénu zkusit na vlastní kůži.
Norové nakonec Shackletona a všechny jeho muže zachránili. Způsob, jakým Britové přes rok a půl vzdorovali Antarktidě s teplotami přes minus 20 stupňů a s větry o rychlosti přes 110 kilometrů v hodině, je od té doby považován za zázrak.
„Životy jeho mužů pro něj byly vždy důležitější než dosažení cíle jednotlivých výprav, což nelze říct o řadě jiných dobrodruhů. Proto jej členové jeho posádek velmi respektovali a byli s ním ochotni jet prakticky kamkoliv,“ připomíná kanadský historik Christopher Gilbert. A dodává, že Shackleton se nakonec do dějin nezapsal negativně ani přesto, že Antarktidu nikdy jako první napříč nepřešel a dokonce ani nedoplul do cíle, který si původně vytýčil.
„Shlackletona je nutno hodnotit především s ohledem na jeho vůdčí schopnosti. Právě proto o něm byly napsány dokonce i knihy určené byznysmanům a řídícím pracovníkům. Jednou z jeho charakteristických vůdčích vlastností například bylo, že členy své posádky respektoval stejně, bez ohledu na to, kdo byl důstojník a kdo obyčejný lodník. V tom hodně předběhl svou dobu,“ zdůrazňuje kanadský historik.
Ernest Shackleton se do Antarktidy po záchraně znovu vrátil, avšak v roce 1922 po srdečním selhání na ostrově South Georgia zemřel. Bylo mu pouhých 47 let. K jeho hrobu se každoročně přijíždí poklonit asi šest tisíc návštěvníků. Tradicí se stalo uctít památku velkého polárního gentlemana tím, že na hrob vylijete pár kapek popřípadě doušků whisky. Na počest toho, kdo už whisky nikdy neokusí. A pro šťastnou plavbu nám všem, kteří právě odplouváme.
