Bojoval, přežil, ale nakonec skončil v gulagu
Bojovali za vlast, x-krát za ni nasazovali život. Vysloužili si však ne ocenění nebo alespoň uznání, ale roky komunistického vězení. Právě takový osud čekal mnohé vojáky Rudé armády, kteří před 65 lety zásadní měrou přispěli ke konci nejkrvavějšího konfliktu v lidských dějinách. O jejich příbězích se dlouhá léta mlčelo a příliš se o nich nemluví ani v dnešním Rusku. Přesto si jejich hlavní hrdinové zachovávají úctyhodný nadhled, vitalitu a víru v to, že je potřeba se na svět dívat pozitivně.
Pětaosmdesátiletý Lev Netto patří ke stále se tenčící skupině těch, kteří před více než 65 lety riskovali, bojovali a přežili. Květen roku 1945 pro něj ovšem zdaleka neznamenal konec utrpení. Právě naopak. Sedíme v panelákovém bytě na okraji Moskvy. Na dramatické události svého života vzpomíná starý pán s obdivuhodným nadhledem a detailní přesností.
„Když začala válka, bylo mi sotva 16. Já i všichni kamarádi jsme tehdy měli vlastně radost. Těšili jsme se, že to konečně bude doopravdy, že budeme moct nepříteli ukázat, zač je toho loket,“ začíná Lev Alexandrovič svoje vyprávění.
Z naivního nadšení pro válku se, jak říká, poměrně rychle vyléčil poté, co se jako 17letý dostal do bojů s dělostřeleckým plukem. Touha a vůle bránit svou vlast - Sovětský svaz - mu naopak vydržela, a tak se dobrovolně přihlásil k výsadkářům, kteří měli operovat v týlu nepřítele. Jenže, jak dodává, záhy zjistil i to, že věci nejsou černobílé a v roli nepřítele se ocitl i on sám.
„Po obou rodičích jsem byl Estonec, a tak jsem se už jako dělostřelec ocitl v estonské divizi. Stejně tak coby výsadkář jsem byl ve skupině, kterou nasadili k diverzním akcím na estonském území. Od chvíle, co nás letadla shodila, šlo všechno špatně. Hned od počátku jsme přišli o několik lidí, asi měsíc jsme se skrývali, ale nakonec jsem při prudké přestřelce padl do zajetí,“ vypráví.
Paradoxně mu tehdy zachránili život němečtí vojáci. Ti v poslední chvíli zarazili palbu, ve které většina jeho skupiny zemřela. Do rukou padl estonskému oddílu, který se přidal na stranu Wehrmachtu. Celé Pobaltí vítalo po masových stalinských čistkách Němce jako osvoboditele od Sovětů.
„Němci nás nakonec chránili i ve vězeňských táborech. Místní nám říkali stalinští banditi a podle toho s námi také zacházeli. Nedostávali jsme vodu, lidé po nás házeli kameny. V jednom táboře jsme viděli nasypané rovy, pod kterými skončili vojáci Rudé armády,“ vzpomíná.
S tím, jak se fronta hýbala na západ, se nakonec Lev Netto dostal do zajateckých táborů až do Německa, kde ho zastihnul rok 1945. Po osvobození se ocitl v americkém sektoru, za což později tvrdě zaplatil.
„Všichni nás Rusy zvali, ať zůstaneme - Američané, Francouzi i další. Ale my jsme byli rozhodnuti vrátit se do vlasti. Chtěli jsme domů na východ,“ vzpomíná Lev Netto, který je po hodinách vyprávění stále čerstvý a plný energie.
V Sovětském svazu ho - tehdy dvacetiletého - čekaly další dva roky vojenské služby korunované zatčením, obviněním ze špionáže, výslechy, mučením a vynuceným podpisem doznání. Na jeho základě mu soud vyměřil 25 let vězení plus pět let ztráty občanských práv. Jen zázrakem přežil tvrdé podmínky pracovního lágru v sibiřském Norilsku. Na svobodu se dostal až díky amnestii z roku 1956. Zpátky do Moskvy o tři roky později.
Ptám se, jak mu je při pohledu na dnešní ruskou společnost, jejíž část chtěla na oslavu Dne vítězství ozdobit Moskvu Stalinovými portréty. „Rusko ještě cesta ke skutečné svobodě čeká. Musí si ji dobýt samo, nezávisle. A musí pochopit, že je potřeba ctít ústavu a především pravdu, kterou sami o sobě musíme znát,“ dodává starý pán, podle něhož to je vítězství, které má Rusko teprve před sebou.
