Boj se zlem je součást reality. Nejtěžší období krizové intervence je deset až dvanáct týdnů, říká psycholožka Lucká

Když se na filozofické fakultě stalo to, co se stalo, říkala jsem si, že nevím, jak se k tomu postavit, že nezvládnu přijmout zlo. Nechci to přijmout, ale nejsem schopná téhle míře zla odpustit a nevím, co s tím…

Také si říkám, že boj se zlem je nekončený a asi tady byl odjakživa. A obávám se, že tady bude stále, protože je to nějaká součást reality a v nějakém ohledu je to součást každého z nás. Jde jenom o to, jestli to nahlížíme a umíme to přijmout a kultivovat, umíme zrát do schopnosti dávat pohnutkám limit. Mám dojem, že to je aktuální téma i v jiném kontextu než v téhle velmi smutné, tragické a strašlivé události.

Čtěte také

Děti můžeme posílit v jejich sebehodnotě, budoucnost bude náročná, doporučuje autorka knihy Milovat nestačí

Pracovala jste na Riapsu, máte bohaté zkušenosti s krizovou intervencí, spoustu krizových interventů jste vyškolila. A teď některé z nich supervidujete. Mám si představovat, že lidé, kteří sami ošetřují ty z filozofické fakultě a jejich rodiny, jdou pak za vámi?

Někteří se na mne obracejí. Také v rámci sociální kliniky jsem nabídla supervizní podporu těm, kteří se starají o osoby, které se cítí nějak dotčené tím, co se stalo. Také svým způsobem superviduji některé části krizových služeb tam, kde to mám nasmlouvané.

Jakou máte zpětnou odezvu od lidí, kteří jsou v té krizové intervenci, v té první linii?

Řekla bych, že každý z nás reaguje na takovou událost specificky, že se v tom zobrazuje především naše osobní historie, to, co jsme během svého osobního života zažili, co nás potkalo, zejména to, jakým způsobem si s tím poradila moje rodina, můj rod, moji nejbližší. Takže můžeme vidět nejširší spektrum reakcí – popření, vytěsnění, znehodnocení... Nejčastěji do služeb přicházejí osoby s nějakou problematikou děsu, pláče, hrůzy, smutku, frustrace ze světa jako takového.

Krizová intervence se stará, aby člověku nebylo ještě hůře, nebo aby nebyl sobě nebo druhým nebezpečný.

Ale zrovna včera jsem mluvila s kolegyní, která pracuje v krizových službách, a říkala, že se množí případy, kdy přijdou osoby „jenom“ s pocitem, že se cítí divně, že je všechno ploché, šedivé a že mají hrůzu z toho, že nic necítí. Také tam vidíte, že obranné mechanismy, a zaplaťpánbůh za ně, nám pomáhají přežít takhle těžký prožitek, impulz, něco, co přesahuje naše možnosti to obejmout. Takže se nedá říct, co všechno pozorujeme, protože to, co skutečně pozorujeme a co se rozvine, to uvidíme za několik týdnů. Teď vidíme jenom takovou první úrodu.

Když se bavíme o krizové intervenci, která proběhla po tom incidentu, co se vlastně potom děje dál?

Krizová intervence stabilizuje, snaží se udělat prevenci zhoršení stavu, ale nemá kapacitu ani záměr řešit problém, to znamená, že krizová intervence pomáhá lidem přejít přes první hodiny a dny a snaží se dostat klienta na úroveň plus mínus původních kapacit. To znamená uvažovat, mluvit, reflektovat, cítit. A také konat ve smyslu najíst se, obléknout se, jít do práce. Takže krizová intervence se stará, aby člověku nebylo ještě hůře, nebo aby nebyl sobě nebo druhým nebezpečný.

A pak obvykle, když se podaří krizová intervence, přichází fáze stabilizace, a ta může vyplynout do běžného fungování. Ale u některých lidí krizová intervence pomůže přejít přes nějakou iniciální fázi, a pak to může vypadat, že je všechno v pořádku, ale po nějaké době se můžou začít objevovat zvláštní pocity, zážitky a může se nenápadně začít život měnit.

Čtěte také

Vrah z filozofické fakulty? Chtěl se jen pomstít a ukázat světu, jak trpí. Ale udělal svět trpícím, míní psychoterapeutka Lucká

Jak poznám zvláštní pocity a zážitky, jak poznám, že to nemám zpracované, něco se se mnou děje a je potřeba vyhledat další pomoc?

To je z velkých záhad krizové intervence a včasné psychoterapeutické pomoci, že po nějakou dobu člověk nemá potíže, ale zpětně si uvědomuje, že se cítil jinak, divně, že byl třeba víc unavený nebo víc aktivní, a nikdo neví proč. A tahle doba trvá obvykle deset, dvanáct týdnů. A jestliže je tam nějaké nezpracované jádro, potíže se začnou nenápadně objevovat po desátém, dvanáctém týdnu a může to mít mnoho podob.

Může to mít podobu špatné distribuce energie, že jsou lidé dlouhodobě podráždění, příliš nabití, v praxi vidíte, že lidé jsou neklidní, špatně spí, usínají, mají ničím nevysvětlitelnou citlivost na podněty, jsou hádaví, haštěřiví, plačtiví. Nebo se může stát, že energie jde naopak pod normu, takže vidíte, že lidé jsou apatičtí, unavení, otupělí. A někdy se tyto fáze střídají, je to vidět třeba často u adolescentů – dva, tři dny je mladý člověk neklidný, hádavý, nepříjemný, a pak upadne do postele a dva dny leží. A pak se to zase obrátí.

Jak zvládat agresi? A jak pracovat se vztekem? Poslechněte si celý rozhovor.