Arcibiskupské gymnázium v Praze - víra mezi řádky...

"Těžký, vysilující, namáhavý, ale také poměrně úspěšný a ocukrovaný radostí z 20. výročí školy" - tak charakterizuje právě uplynulý školní rok Richard Mašek, ředitel Arcibiskupského gymnázia v Praze. Může být spokojen, ale na vavřínech si ani nezdřímne, natož aby přímo usnul: neboť úsilí o kvalitu všeho, co se školou souvisí - to je boj, který začíná znovu a znovu každý den a nikdy nekončí. Richard Mašek je rád, že se daří pomalu, ale jistě odbourávat předsudky vůči církevní škole - ale i tak jsou jeho následující slova docela pozoruhodná.

Richard Mašek: „Pravidelně, když máme dny otevřených dveří, tak vždycky si vás někdo vezme stranou, aby se zeptal, jak často u nás děti musí klečet a co se tam vlastně děje. A jestli vůbec člověk, u kterého ti druzí za chvíli poznají, že třeba nechodí do kostela, tak jestli je potom nějak pronásledován a tak se z vás snaží vypáčit PRAVDU...“

Vedle klečení směřují další rozpačité otázky nevěřícího rodičovstva i studentů k modlení a náboženství vůbec.

Richard Mašek: „Škola má nějaký duchovní program, jsou bohoslužby a duchovní obnovy a takové delší duchovní soustředění v oktávách - účast na tomto programu není povinná. A pak máme hodiny náboženství, které jsou povinné - náboženské nauky, jsou povinné pro všechny od primy do oktávy, a to je opravdu nauka, tam se sdělují fakta a zkouší se z nich.“

Škola má věřící a nevěřící studenty tak půl na půl, podobně smíšený je i učitelský sbor. Je vlastně zhmotněním myšlenky o tom, že oba světy, pokud chtějí, se můžou vzájemně velice obohatit.

Richard Mašek: „A v tom si myslím, že je silná stránka naší školy, tuhle skutečnost vítáme, protože umožňujeme oběma skupinám našich žáků, aby se vzájemně poznávali, aby spolu žili, aby spolu strávili osm let, které jsou v životě možná zásadní... Mají učitele, kteří jsou částečně věřící, částečně ne. A mohou se poznávat. A myslím si, že je to ideální prostředí na otupování různých předsudků: ten, kdo je věřící, si podle mě často myslí o lidech, kteří do kostela nechodí, že nemají morální zásady, jsou nějakým způsobem poznamenáni jaksi na své etice, už jenom tím, že nevěří v Boha... A na druhé straně předsudky většinové společnosti vůči věřícím jsou známé: půlka lidí si myslí, že jsou to blázni, že se někde vznášejí, že nejsou schopni pořádně hospodařit. Dochází pravidelně k tomu, že někteří z našich studentů jsou během studia pokřtěni, další jdou k biřmování... a taky prostě k tomu, že se navzájem úplně jednoduše sblíží. A myslím si, že tohle je k nezaplacení - jak pro společnost, tak pro církev.“

Richard Mašek říká: "Snažíme se, aby to, že je škola církevní, bylo vidět skoro ve všem. Ale nikoliv prvoplánově... aby to jen tak prosvítalo mezi řádky..."