Architektka Eva Jiřičná: O štěstí se má člověk rozdělit

„Když ještě maminka žila, říkala jsem, že mám dva domovy, aby jí to nebylo líto,“ zamýšlí se v úvodu rozhovoru Eva Jiřičná s tím, že v Praze se sice cítí jako doma, ale praktický domov má stejně v Anglii, kde podle svých slov zapustila kořeny.

V roce 1968 zůstala v Londýně odříznutá od svých příbuzných. Tehdy však ještě nepřemýšlela o zlomových momentech svého života. „Nikdo z nás si nemyslel, že invaze bude trvat tak dlouho. Říkali jsme si, že půjde o otázku několika měsíců,“ vzpomíná s tím, že v té době se budoucností příliš nezabývala. „Musela jsem se uživit a pomáhat svému bratrovi, který v Anglii studoval,“ popisuje.

Čtěte také

Původně nastoupila do státní projektové organizace. „Ta sdružovala okolo dvou tisíc architektů, kteří pracovali na projektech škol, bytové výstavby a podobně,“ nastiňuje Eva Jiřičná s tím, že postupně došlo k úbytku práce. „Nikdo mi neřekl, abych odešla, ale potřebovala jsem víc pracovat,“ tvrdí.

A tak se dostala do renomovaného ateliéru Louis de Soisson. „Téměř 13 let jsem spolupracovala na projektu přístavu v Brightonu. Byla to velká zkušenost a také velký konstrukční úkol, nad kterým se scházeli statici a různí odborníci,“ zmiňuje.

Eva Jiřičná se zamyslela nad tím, kde se cítí skutečně doma|foto: Šárka Ševčíková

Jak vzpomíná na první setkání s Janem Kaplickým? S jakými pocity se vracela po revoluci do Československa? Jakou pozici mají dnes ženy v architektuře? A z čeho má ve své práci největší radost? Také nad těmito otázkami se Eva Jiřičná zamyslela.

Záznam celého rozhovoru se Evou Jiřičnou a dalšími Hosty Radiožurnálu si můžete poslechnout v iRadiu.

Na závěr položila Eva Jiřičná další otázku soutěže o zlatou cihlu. Ta se tentokrát týkala architektury a nově otevřeného muzea, které bylo postaveno podle návrhu Jana Kaplického.