Andrea Hanáčková natočila dokument o synovi po těžkém úrazu: Díky zdravotním klaunům se začal smát

Andrea Hanáčková
Andrea Hanáčková

Zprávu o tom, že jejího syna Václava porazilo auto, se dozvěděla od kamarádky, která ji volala na mobil, a přitom držela zraněné dítě v náručí. Následovala cesta do nemocnice, čekání na chodbě ARA a pohovor s lékařem – při tak těžkém poškození mozku se nůžky rozevírají od vegetativního ležáka až po návrat do téměř normálního života. Na jakou stranu se Václav vydal? I o tom vypráví dokument Pavilon M Andrey Hanáčkové z cyklu Dobrá vůle Dvojky Českého rozhlasu.

Z Václava je dnes sympatický mladý muž v obleku, kterému to sluší a který ušel obrovský kus cesty. „Vím mezníky, kdy začal mluvit, kdy se zvedl, kdy byl schopen udělat nějakou drobnost,“ vysvětluje dokumentaristka, autorka rozhlasových her a vysokoškolská pedagožka v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou.

Obrovský pokrok Václav udělal díky hyperbarické oxygenoterapii v Ostravě, kde mu byla poskytnuta terapie kyslíkem pod vysokým tlakem – pokoušeli se mu navázat přerušená spojení v mozku. „Tam po týdnech otevřel oči, začal se hýbat a reagovat,“ vysvětluje s tím, že velmi důležitá byla právě komplexní rehabilitace za pomocí ergoterapeutů i logopedky, která recitovala Václavovi básničky.

Vzpomíná také na to, jak k Václavovi přišli zdravotní klauni, tehdy měl ještě zavřené oči a reagoval pouze na to, když se napil. A právě po jejich návštěvě se také poprvé usmál – pochopil, že se kolem něho děje něco legračního. „To, co se tam událo během několika minut jejich návštěvy u lůžka s bezvládným tělem, to byl zázrak nejenom pro Václava, ale i pro mne,“ vyzdvihuje.


“Moc vám děkuji za dnešní vyprávění s paní Andreou Hanáčkovou. Stejný příběh prožívám se svým synem. Vloni ve svých 29 letech utrpěl stejný úraz mozku při havárii na motorce. Moc mě její vyprávění „nakoplo“ a posílilo.“ Takových mailů mi přišlo dneska ke dvacítce. Vážím si jich. Vážím si Andrey Hanáčkové a všech, co nezavírají oči před tím, co může v životě potkat kohokoli z nás. Vážím si otevřenosti, solidarity, vůli něco dělat, chuti pomoci, nevytěsňovat a nedělat, že “mě se to netýká ...” LUCIE VÝBORNÁ

Je to právě humor, který se snaží doma udržovat a který provázel okamžiky, které jinak působí smutně. Připomíná také, že její velkou oporou byl manžel, který zůstával doma s dalšími dvěma dětmi, aby mohla být v nemocnici poblíž svému synovi.

Měli také štěstí, že nyní Václav chodí do školy, kde je přirozenou součástí školní docházky inkluze – děti se učí pozornosti vůči potřebám slabších dětí, učí se empatii a sociální citlivosti. „Ve chvíli, kdy je společnost nastavená tak, že preferuje zdravé, dravé a intelektuálně zdatné jedince, a ty ostatní separuje do speciálních škol, tak je s námi jako se společností něco v nepořádku,“ upozorňuje.

V natáčení dokumentu formou auditivního deníku už dnes pokračuje sám Václav, záznam mu snad pomůže pouze sestřihat, jinak mu nechává samostatnost. A proč se objevuje tak málo dokumentů o smrti nebo o úrazu? Protože se lidé bojí, mají tendenci to vypnout, vytěsňují z životů.


Dobrá vůle
Dokumenty o hrdinech všedních dnů. O aktivitách a lidech, kterým leží na srdci také osudy těch druhých.

„Zabývejme se tím, co máme na dosah ruky – postižení, smrt, zranění. Nikomu to nepřeju, ale může se to týkat každého z nás,“ uzavírá.

Audio záznam všech rozhovorů si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.