Albánci si užívají brandy a humoru
Ochutnali jste někdy albánské brandy? Nebo tamní kořalku raki? Někteří Albánci si je dávají i v průběhu pracovní doby v motorestu nebo při přestávce v řízení. Přijměte tedy naši pozvánku k jakési malé ochutnávce na dálku.
Dobrá nálada vládla u vedlejšího stolu v zahradní kavárně v městečku Koman na severovýchodě Albánie. Bylo to před mým vjezdem na trajekt do oblasti Tropoja. Místní pánská společnost popíjela raki - kořalku z vína nebo ovoce.
Ptal jsem se svého průvodce a tlumočníka Shemsího, jestli si řekli nějaký vtip. Říkají něco zajímavého? "Jenom zabíjejí čas," odpověděl. To mě zaujalo, protože byl všední den a oni si odskočili z práce. Pro řadu z nich se stal alkohol symbolem svobody. Dají si nápoj, který dříve nesměli.
Už jen to, že Albánci mohli za minulého režimu jen pracovat a kvůli tomu jíst, dnes vypadá jako vtip. Právě z té doby se stalo alespoň v některých evropských zemích proslulým také albánské brandy. Dnes tento národní nápoj najdete všude - v obchodech, v restauracích a kavárnách, i doma. Ten nejlepší se prý pozná podle plastické nálevky přímo v hrdle láhve. Má zabránit úniku zvláštního aroma.
Mnozí Albánci si ho dopřávají také jako řidiči v motorestech. V jednom z takových na cestě mezi městy Skadar a Koman na severu země mají vystavené otevřené litrové láhve a každý dospělý bez výjimky si samozřejmě za poplatek může posloužit. Prostě to, co se nemohlo v minulém režimu, se za demokratických poměrů smí.
Při cestování Albánií jsem ovšem neviděl jediného opilého. Většinou k tomu pijí také vodu nebo jiné nealko a k tomu si dávají salát nebo jídlo.
K popíjení patří v této zemi také humor a vtipy. Jsou jiné než u nás. Jedna z anekdot, která se vypráví o bývalém předákovi svrženého režimu Enveru Hodžovi, je, že tolik šetřil, aby se národu dobře žilo, že nepoužíval obyčejnou žiletku jen jednou, ale rovnou sedmkrát. To, co se dříve dávalo za příklad, se dnes objevilo jako vtip.
Jeden z příběhů, který se vypráví o době ne tak dávno minulé - před deseti lety - mi vyprávěl Shemsí. "Pracovali tady Italové, pomáhali mimo jiné albánské policii. Když přijeli, viděli, jak někteří lidé občas jezdili s červenými světly. Ptali se, co to je? Ale to nic, odpovídali našinci. Dnes už je aut až moc, ale po změnách u nás jich ještě moc nebylo. Jeden Ital říká, fajn, já to zkusím také. U nás jsem to nikdy nedělal. A jezdil také s červenými světly," vyprávěl průvodce.
Více než o vtipech se totiž dá v této zemi mluvit o situačním humoru. Například v jedné televizní show přijel na pódium luxusní kabriolet a jeho řidič chtěl projet i přes zařízení a stoly, které se tam nacházely. Diváci se mohli strhat smíchy. Někdy je albánský humor také drsný až černý. Albánci si prostě ve své minulosti prožili mnohé a dnes si v rámci možností rádi užívají života.
