Africké uprchlíky na cestě za svobodou může překvapit smrt
Na jihoitalský ostrov Lampedusa letos připlulo z Afriky téměř 40 tisíc Afričanů. Z libyjských přístavů vyplouvali na moře zejména mladí Etiopané, Eritrejci a Somálci. Věděli, že riskují život na přeplněných dřevěných rybářských člunech, ale přesto se vydávali na cestu. Několikrát do týdne musely vyplouvat čluny finanční policie anebo čluny kapitanátu na pomoc uprchlíkům. A jak podobná záchranná akce vypadá?
Ten týden na Lampeduse mi zůstal v hlavě. Zůstalo mi v paměti rozbouřené moře, dřevěný člun přeplněný lidmi, křik a hluk motorů.
Bylo už kolem deváté hodiny večer, když nám zavolala finanční policie, že vyjíždějí na záchrannou akci. O deset minut později jsme vyplouvali.
Moře bylo rozbouřené. Člun se kymácel a motory pravidelně zabíraly, když loď dosedala na hladinu. V černočerné tmě nebylo vidět absolutně nic. Jen na osvětlené obrazovce radaru malý křížek ukazoval cíl naší cesty. Pluli jsme asi dvě hodiny a pak se v dálce objevilo malé světlo, jako bludička. Byl to člun s uprchlíky.
Blížili jsme se pomalu a loď jsme opatrně objeli, abychom k ní připluli zezadu. Jen tak se záchranné čluny přibližují, protože jinak se vystrašení lidé - neznalí moře - na malém plavidle zvednou a mávají na blížící se záchranu. Plavidlo by se mohlo převrátit. A hlavně vypínají motor a malá loď je pak neovladatelná a na vlnách se zmítá a točí.
V kroužícím pruhu silného reflektoru se objevilo plavidlo s uprchlíky. Byl to starý dřevěný rybářský člun napěchovaný lidmi. Seděli a stáli, hlava na hlavě. Člun se zmítal na rozbouřeném moři. Výkřiky uprchlíků se mísily s povely námořníků v různých jazycích, aby zůstali sedět. Vše přehlušoval hluk motorů a vln narážejících a tříštících se na bocích plavidel.
Opatrně jsme se přiblížili, abychom se pokusili vzít na palubu uprchlíky, ale moře bylo příliš rozbouřené. Dva mladí muži ale vyskočili z dřevěné loďky a chytili se za balóny, které chrání boky lodí při přistávání u mola. Velké balóny jsou mokré a muži po nich skouzli do vody. Jeden se držel na hladině, ale druhý zmizel v temné hloubce. Trvalo to nekonečně dlouhých deset minut, než se podařilo zachránit a vytáhnout na palubu toho, který se neutopil. Kapitán musel zakročit, aby se mu jeho chlapci nevrhli do moře zachraňovat trosečníka.
Námořníkům se nepodařilo vzít uprchlíky na palubu, moře bylo příliš rozbouřené, a tak jsme pomalu doprovázeli dřevěný člun do přístavu. Doprovázelo nás zpěvavé děkování bohu zachráněného uprchlíka. Nechybělo už moc do svítání, když jsme dorazili k molu.
Dřevěný člun přirazil k molu tvrdě, ale nikomu to nevadilo. Děti, které jsme před tím ani neviděli, vyskočily na molo jako první. Na plavidle pro pět rybářů bylo 170 lidí. 170 lidí vyčerpaných cestou, která trvala tři dny a tři noci, tři dny a tři noci uprostřed ničeho - jen nekonečné moře kolem dokola, ve dne i v noci.
Čluny pobřežní stráže vyplouvaly ještě dva dny na moře, aby hledaly utopeného muže. Nenašly ho.
Hřbitov na Lampeduse je malý, přeplněný hrobkami. U hřbitovní zdi je 15 hrobů v zemi. Jsou to hroby lidí, kteří nepřežili cestu přes moře. Nikdo nezná jejich jména. Mají pouze čísla.
Pan Lombardo, hrobník na Lampeduse, vypráví: "To jsou první oběti cest přes moře na Lampedusu. Hřbitov je malý a mrtví vylovení z moře se už nepohřbívají tady. Vozí je na pevninu. Já jich uložil do rakví 90. Vidíte ten hrob číslo 6? Jednou sem přišel muž, který řekl, že si pro ostatky té ženy přijede. Prozatím ale nepřišel. Nevím, ale zdá se mi to nelidské, nechat tyhle lidi riskovat život na moři. Je jich tolik, že to nikdo nedovede spočítat."
Když se zeptáte uprchlíků, kteří tu hroznou cestu přes moře přežili, jestli by vypluli znovu, řeknou vám všichni: "Ano, jistě, šel bych na moře znovu.Vždyť u nás to není život."
