91letý Slovák stále boduje na lyžařských závodech. Denně udělá více než 200 dřepů

„Jsem už sám v kategorii,“ usmívá se Oto Krajňák a ukazuje čtyři poháry, které si ze závodů odvezl. „Jezdím všechno – obří slalom, kombinaci, slalom a super-G,“ vyjmenovává.

Ložnice ve starším bytě pana Krajňáka je tak plná medailí a pohárů. Lyžuje už od tří let, kdy ho na svah ještě bez vleku přivedl jeho otec. Začínal na hranatých lyžích bez skluznice, v pubertě se postavil na start prvních závodů. To byl rok 1939, těsně před začátkem druhé světové války. „Bylo mi 14 let a jel jsem svůj první závod, velikonoční slalom. A vyhrál jsem ho,“ vzpomíná Oto Krajňák.

Od té doby lyže neopustil. Byl lyžařem, pak trenérem, stavitelem tratí, učil na lyžařském gymnáziu a dnes objíždí závody pro veterány. Předstartovní trému má však pořád. „Každý závodník ji má,“ domnívá se.

Čtěte také

Sport přispívá k fyzické aktivitě i životnímu optimismu

Dnes ve své věkové kategorii nad 90 let závodí jen sám se sebou. „Dostal jsem příkaz, že každý závod musím dokončit,“ říká k tomu.

Vladimír, bratr pana Krajňáka byl skvělým československým lyžařem, účastníkem dvou zimních olympiád. Na lyžích také zemřel, když se smrtelně zranil během tréninku na veteránské lyžařské závody. Bylo mu tehdy 86 let. Jeho bratr Oto si proto dává na svahu pozor, chodí každý půlrok na lékařské prohlídky a denně se udržuje v kondici.

Ložnice ve starším bytě pana Krajňáka je tak plná medailí a pohárů|foto: Petr Vavrouška

Každé ráno se věnuje rozcvičce – udělá více než 200 dřepů, 60 sedů lehů. „Cvičí minimálně půl hodiny. Má své rozcvičkové sestavy,“ přitakává manželka Oty Krajňáka. Sport podle ní přispívá k dobré fyzické aktivitě. „A možné také k dlouhověkosti a životnímu optimismu,“ dodává.