Komunisté se snažili Palachovo poselství bagatelizovat. Vznikaly i konspirační teorie

Čestmír Císař, předseda České národní rady, označil Palachův akt za krajní projev individuální psychické krize. Požadavky Jana Palacha na zrušení cenzury a zákaz vydávání Zpráv se politici vůbec nezabývali. Báli se hlavně toho, aby Palachova smrt nepřivedla lidi do ulic.

Sebeupálení veřejně odsoudili pouze straničtí konzervativci. Lživou tezi o zneužití Jana Palacha rozvíjel hlavně poslanec Vilém Nový. Odpovědnost za jeho smrt přisuzoval pravicovým spisovatelům a publicistům. Takto svou teorii prezentoval v České Lípě 20. února 1969:

Palachův čin vyvolal také ostrou reakci nejvyššího stranického vedení v Moskvě. Leonid Brežněv a Alexej Kosygin v dopise vyzvali československé představitele, aby zhodnotili činnost protisocialistických a protisovětských sil v souvislosti s „provokační kampaní“.

Studený plamen, kterým se měl podle komunistů upálit Palach, nepoužívají ani filmoví kaskadéři

Před 50 lety se na protest proti nečinnosti po sovětské okupaci upálil student Jan Palach. Vážně popálený mladík byl ihned odvezen do nemocnice. Komunisté následně prohlásili, že se Palach zapálil studeným ohněm, který ale ve skutečnosti popáleniny vůbec nezpůsobí.

Příkladu Jana Palacha následovala řada dalších lidí. Od ledna do dubna 1969 došlo ke třem desítkám sebevražedných pokusů o sebeupálení. Jejich motivy ale nebyly jednoznačně politické. „Pouze tři lidi, Palacha, Zajíce a Plocka, můžeme označit za altruistické, vedené ušlechtilým motivem obětování se za druhé,“ říká Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Jejich příběhy zpracoval náš zpravodajský server iROZHLAS.

Komunistický režim se snažil poselství Jana Palacha bagatelizovat. Jan Palach byl tabu, jeho hrob se musel z Olšan přesunout do Všetat, život jeho rodiny kontrolovala Státní bezpečnost. Lidé na něj ale nezapomněli a po dvaceti letech naplnili jeho odkaz.

Co se odehrálo během tzv. Palachova týdne v lednu 1989 se dozvíte v dalším díle seriálu.