29. den. Panenko skákavá, tam to ale dopadlo
Bafuňáři všech zemí by si měli občas udělat výlet do Blšan. Našli by tu skvělý pomník své nabubřelosti.
Na chátrající fotbalový stadión a šest přilehlých hřišť je svým způsobem fascinující podívaná. Jeden trávník tady vychází na padesát obyvatel. V sedadlech na tribuně se návštěvníci ztrácejí, tam je místa pro tři tisíce fanoušků.
Ze zdí padá omítka, skla rozbil vítr nebo kluci, areál se nedá ani ohlídat. Ovšem všechny trávníky jsou posekané, správce se snaží.
Dnes mají všechna hřiště, kromě hlavního stadiónu se čtyřmi vysokými stojany na reflektory, svého majitele. Stejně jako hotel a další budovy. V hotelu právě bydlí mladí fotbalisté z Kladna, mají tu soustředění.
Když se jich ptám, kolik odhadují, že sem chodí na fotbal lidí, odpověď mě pobaví. „ A co tady hrajou, jakou soutěž?“ Dorostenci možná ani netuší, že se tu kdysi hrála liga. Kdyby se podívali pořádně, všimli by si, že na plastových boxech pro mužstva vedle lajny je vybledlá samolepka Gambrinus liga.
Za areálem přes potok Blšanka leží rybník, kolem kterého fotbalisté běhali. Okruh byl vystlaný kůrou a značený každých sto metrů pro tréninkové účely. Dneska jsou tu doma zase kachny a zbytky kůry hnijí na hromadě.
Dívám se přes zarezlý plot a pořád mi není jasné, kde vzal bývalý předseda Českomoravského fotbalového svazu František Chvalovský tolik energie, aby tu prosadil zjevný nesmysl. Možná by se měl zase postavit za FC Chmel Blšany do brány, třeba by přišlo víc fanoušků než obvykle.
Hospoda bez piva
Pustá je i obec Skoky, která dala Čechům rčení „panenko skákavá“. Ovšem to je trochu jiná káva. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu, když jsem přijal pozvání hudebníka Petra Linharta, abych se ve Skokách zastavil.
Bylo mi jasné, že uvidím rozbitou sudetskou obec tak jako jinde. Ovšem Skoky předčily očekávání. Po několikakilometrové jízdě mezi lukami, poli a pastvinami se prašná cesta zhoupla, spadla mezi stromy a pode mnou se objevil obrovský barokní kostel. Možná, že ani tak velký není, ale po té jízdě pustinou to je jak zjevení.
Kostel je zchátralý jako mnohé stavby v Sudetech, je ale vůbec zázrak, že stojí. Ze samotné obce nezbylo nic. Jen jedna budova, na které lze ještě přečíst nápis Gasthause.
Hospoda tu být musela a ne jedna, když sem začaly v 19. století proudit desetitisíce poutníků, aby se poklonily baroknímu obrazu Panny Marie. Odtud pochází rčení „panenko skákavá“. Vysvětlení je dvojí, doporučuji skočit na www.skoky.eu.
Ve Skocích to stále – alespoň občas – žije
Mimochodem Petra Linharta jsem nepotkal, takže jsem mu nemohl poděkovat za tip. Přestože jsem ve Skocích lidskou bytost nespatřil, stopy lidské činnosti jsou dobře viditelné.
Kostel má novou střechu. Kostelní věž je pobitá plechem a blýská se jak kopule pravoslavných chrámů na východním Slovensku. Na dveřích je napsáno, že bývá otevřeno. Dneska to sice nesedí, ale jistě sem někdo chodí. Vzhledem k opuštěnosti celého místa je to ale řehole, držet tu službu pro pár lidí.
Bývají tu však koncerty. Hned ve středu 31. července tu hraje akusticky Lenka Dusilová. Další program hledejte opět na www.skoky.eu a snad se sem na nějakou akci dostanu. Podobné místo v Česku existuje stěží.
Obraz Panny Marie „skákavé“ nezmizel v propadlišti dějin. Je uložený v nedalekém klášteře Teplá.