Znárodnění majetku škůdce lidu. Příběh Jana Klose a jeho rodiny

O Janu Klosovi (1941) se píše jako o jednom z „klíčových pedagogů katedry animace“ na pražské FAMU, případně jako o „hvězdě“ animovaného loutkového filmu.

Sám by o sobě v superlativech nemluvil, je mu vlastní sebeironie.

Josef Klos s malým Janem, rok 1941

Na konci rozhovoru, který jsme natáčeli v loňském roce, mi se smíchem líčil příhodu se sousedem-důchodcem, vyznavačem užitečnosti:

„Snažím se žít téměř v chudobě, aby nám nikdo neměl co ukrást a aby nás nechtěli zase vystěhovat na ulici nebo poslat do koncentráku... Vedle nás bydlel soused, předseda Národního výboru, předseda strany, starej, hodnej člověk, zahradník, už umřel. Jeho žena nás ale neměla ráda, pořád říkala, že jsme divný lidi, protože chodíme do divadla a máme hezký obrazy. Ptala se: K čemu oni to potřebujou? Ta nás skutečně nenáviděla. Ona před časem přepsala majetek synovi, který už tedy bohužel mezitím taky nešťastně umřel, ale to najednou vznikly takové hezké sousedské poměry – já jsem byl důchodce, on byl důchodce.

A on mi jednoho dne, bylo to asi před rokem, říká: 
´Helejďte, pane Klos, vy jste prej celej život dělal tyhlecty animovaný filmy?‘ 
A já říkám: ‚No jo, to už je za mnou, už je konec, nemluvme o tom.‘ 
A on: ‚Teda, já vám říkám, pane Klos, když to dávají v televizi, tak já to vypínám...‘ 
Za týden to korunoval tím, že se zeptal: ´Helejďte, a co paní, co dělá paní?‘ 
A já odpovídám: ‚No, paní má talent, ona je sochařka.´ 
A on: ‚Sochařka? To jako že dělala sochy Lenina a tak?‘ 
‚Ne, ona je malá sochařka. Má malou pec a dělá takhle malý věci.‘ 
A on: ‚Teda, pane Klos... Animátor a sochařka... No, to vy jste prožili život jako úplně zbytečný lidi...‘ 
To je dokonale formulované! Dokonale. Jsem šťastný že jsem se takovýho ohodnocení dožil…“

V Příbězích 20. století vzpomíná Jan Klos nikoli na svou tvorbu, ale především na dětství a mládí, které prožil v Mělníku – v pozoruhodné rodině, postižené za nacismu i za komunismu.

Dadák & Klos

Začít je třeba od Janových rodičů. V zimě 1940 si mělnický podnikatel, sportovec (veslař) a divadelní ochotník Josef Klos vzal za ženu Bělu Štípkovou, dceru majitele místní prádelny. Členové veslařského klubu vypravili pro svatebčany kočár, tažený voly, což policie chápala jako provokaci.

Tatínek Josef Klos kolem roku 1917

Josef Klos byl zakladatelem a spoluvlastníkem firmy Dadák & Klos. Jak píše Hana Doleželová v práci pro soutěž Příběhy 20. století, Klosův „společník pocházel z bohaté (...) rodiny, které patřila značka Káva Dadák. Josef Klos zase zdědil po svém dědečkovi Antonínu Klosovi, bývalém c. k. dvorním dodavateli košíkářského zboží, výrobní družstvo. Mladí podnikatelé obnovili prutníky – plantáže na pěstování proutí a vymysleli nové výrobky, mezi jinými i dětský kočárek – slavný proutěný osmipérák.“

Josefův syn Jan Klos přišel na svět rok po svatbě, 26. února 1941. Teprve během komplikovaného porodu se ukázalo, že matka čeká dvě děti – Janův bratr, na kterého se přišlo pozdě, tehdy zemřel. Zanedlouho se Josef Klos dostal do vážných potíží. Scházel se s kamarády z veslařského klubu a ochotnického spolku v zadním traktu prádelny, která patřila rodině jeho ženy. Společnost sledoval mělnický podivín, který si do bloku zapisoval seznamy vymyšlených místních odbojářů – a došel k závěru, že se právě v prádelně shlukují. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha poskytl gestapu „svědeckou výpověď“, která přivedla do věznic a koncentračních táborů několik desítek lidí, a byla zřejmě i jedním z důvodů zatčení Josefa Klose. Většina ze zatčených nepřežila.

Pamatuju si strašný rachot

Svatební den rodičů Jana Klose: Běly Štípkové a Josefa Klose, únor 1940

V době, kdy si pro otce přišlo gestapo, nebyly Janu Klosovi ani dva roky, přesto má na tu chvíli vzpomínku, obohacenou zřejmě pozdějším vyprávěním: „Pamatuju si strašný rachot, matku, která tam stála v zoufalém pláči, krev v koupelně, roztříštěné umyvadlo, které rozbili zřejmě otcovou hlavou…“ Josef Klos se dostal do Malé pevnosti v Terezíně, odkud se po roce a půl vrátil. V rodině se traduje, že k jeho propuštění přispěl i nevlastní otec a Janův nevlastní dědeček, majitel velké firmy na autodopravu Václav Kryml, který měl zřejmě potřebné kontakty.

Jak píše Hana Doleželová, v již zmíněné práci, „Josef přežil i díky dokonalé znalosti němčiny. Dostal se do kanceláře, kde se mu navíc podařilo zachránit život odsouzenému kamarádovi, komunistovi Josefu Šindelářovi.“ Těžko dnes určit, jak přesně se věci odehrály, další informace říká, že Josefa Klose vyplatila jeho matka – Janova babička, která zaplatila příslušnému německému funkcionáři přes 170 tisíc říšských marek za to, že syn se dostane na svobodu a podnik se mu vrátí. Josef Klos přijel z Terezína na sklonku roku 1943 a o své zkušenosti z věznice prý téměř nemluvil.

Znárodnění reakcionáře

Nevlastní dědeček Václav Kryml, Jan Klos stojící, kolem roku 1947

Po válce se začal Josef Klos věnovat výstavnictví, spolupracoval s významnými architekty, v krátké době vybudoval firmu MUSA, která měla 49 zaměstnanců a získala řadu zakázek po celé Evropě. Provozovny sousedily s autodopravou Josefova nevlastního otce Václava Krymla – a Jan vzpomíná, že Klosovi žili v areálu, který vedle rodinného domu tvořila opravna autobusů a nákladních aut, garáže, sklad cizokrajných dřev a patrová budova s kancelářemi, lakovnou, čalounictvím a ateliérem.

Po únoru komunisté Klosův i Krymlův podnik vyvlastnili a v roce 1951, v duchu tehdy obvyklých praktik vystěhovali ze dne na den z areálu všechny obyvatele: čtyřčlennou rodinu Klosovu a dvě rodiny dědečkových zaměstnanců a přátel, spolubojovníků z legií. Klosovým a dalším lidem zbyl jen rozestavěný dům na jiném místě, v němž chyběla kanalizace a podlaha v přízemí byla z udusané hlíny. Jednou v noci, ještě v roce 1951, zabouchali na dveře i rodiče Janovy matky, doprovázení rodinou druhé dcery.

Pradědeček Jana Klose Antonín Klos, kolem roku 1916

Mělnickou prádelnu prodali v roce 1947 a žili na Slovensku, kde Janova teta a strýc vlastnili lom. Byli obviněni z „vykořisťování“, neměli nárok na potravinové lístky, dostali „sociální důchod“, který nestačil k přežití. Jan Klos vzpomíná, že početní obyvatelé domu žili tehdy díky neúnavnosti, šikovnosti a schopnostem dospělých, kteří obstarali králíky a slepice, zasadili brambory, z různých nalezených součástek sestavili pračku na ruční pohon.

Janova matka však tehdy přestala vycházet: někteří místní lidé sice Klosovým pomáhali, jiní na ni však plivali, posměšně pokřikovali „paní továrníková“, navíc předčasně porodila syna Josefa, který byl těžce nemocný a přestával dýchat. Zachránily ho babiččiny kontakty a zřejmě i šperky, dokázala zajistit, že se dítě dostalo do inkubátoru v porodnice v Praze – Podolí. Paní Klosová se nikdy nedala zcela do pořádku, podle Janových vzpomínek se trápila až do konce života.

Situace Klosových se však ještě zhoršila. Na naléhání zaměstnanců byl děd Václav Kryml nejdřív ve své vlastní firmě jmenován národním správcem. Místní komunisté na něj záhy nasadili dva donašeče, kteří měli obstarat důkazy, že rozkrádá majetek lidu.

Babička Jana Klose Marie Štruplová Klosová Krymlová s manželem Josefem Klosem a synem Josefem Klosem, Janovým tatínkem, kolem roku 1915

Josefu Klosovi byl znárodněn podnik, měl ale splácet úvěr bance a nakonec určen k pětileté práci do dolů v Jáchymově. Pomohl mu tehdy komunistický funkcionář Josef Šindelář, jehož Josef Klos zachránil za okupace: díky jeho zásahu Josef Klos na nucené práce nemusel.

Jan Klos vypráví, že tvrdě postižených obchodníků a živnostníků bylo v Mělníku víc, stejně jako v každém jiném městě: „Byl jsem dvakrát u lidového soudu, kam museli jít všichni žáci z naší školy… Byl tam předseda Národního výboru, holič Hlavatý. Esenbáci přivedli lanem obtažené živnostníky, ´zrádce a rozkradače socialistického majetku´, a teď tam na ně řvali a soudili je před zraky lidu….“

Když Jan Klos ukončil základní školu, nesměl z kádrových důvodů studovat. Šel se učit tesařem, po čase si podal přihlášku na střední umělecko-průmyslovou školu v Praze, kam se dostal díky pomoci otcova přítele. Pokud vás zajímá jeho vyprávění a jeho další osudy, pusťte si Příběhy 20. století.

Jan Klos v roce 2018
autor: Adam Drda
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.