Zchátralé carské nádraží proměnil polský nadšenec v restauraci s jedinečnou atmosférou monarchie

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bývalé bělověžské nádraží je jediný dřevěný železniční objekt, který se v Polsku dochoval celý

V Bělověžském pralese na východě Polska kdysi rád trávil volný čas ruský car Mikuláš II. Čas od času tam jezdil pořádat hony a kousek od pralesa nechal pro své hosty postavit krásné dřevěné nádraží. Z Bělověže už ale železniční linka dávno do Petrohradu ani jinam nevede.

Bělověžské nádraží chátralo, dokud se ho nerozhodl zachránit milovník všeho starého Michał Drynkowski. Budově vrátil původní podobu a otevřel v ní vyhlášenou restauraci plnou ruských specialit.

Láska na první pohled

„Přijeli jsme sem s rodinou v roce 2003 na jednodenní výlet. Skončilo to tím, že se nám změnil celý život. Narazili jsme na tuhle budovu a byla to láska na první pohled,“ vzpomíná Michał Drynkowski, pohodlně usazený ve starožitném sofa.

Že je staromilec je vidět už podle malých kulatých brýlí a vousů střižených „na Masaryka“.

„Stál jsem tady před vchodem a díval se na dům zatlučený deskami, opuštěný, s odlupující se barvou a pomyslel jsem si: Pane můj, tady by byla restaurace!“ vzpomíná. Bylo to trochu žertem, ale ještě ten rok nádraží koupili, o rok později rekonstruovali a v roce 2005 otevřeli.

Car na lovu

Dnes už není poznat, že nádherná dřevostavba s ornamenty vyřezanými do štítu byla kdysi na spadnutí. Dýchá z ní atmosféra monarchie. Na nepoužívaných kolejích stojí parní lokomotiva, jako by car právě přijel na obhlídku honitby v nedalekém pralese.

Restaurace je vybavena tak, aby odpovídala době, kdy car do Bělověže zval společenskou smetánku

„Alexandr III. si Bělověž zamiloval a nechal si tu postavit lovecký zámeček. Jeho syn Mikuláš II. sem jezdíval ještě častěji a dal sem zavést železnici, aby se hostům do Bělověže jezdilo pohodlněji. V roce 1903 proto vzniklo toto nádraží,“ vypráví Michał Drynkowski.

Je to jediný dřevěný železniční objekt, který se v Polsku dochoval celý. Kromě nádražní budovy jsou tu další domky, parní pumpa a vodní věž. Dům fungoval jako nádraží do roku 1994. Státní železnice tehdy kvůli ztrátám dráhu i s nádražím uzavřela a nechala chátrat.

Neznámý hrdina

Naštěstí v jednom z domků nedaleko bydlel bývalý zaměstnanec stanice a o budovu se staral.

„Chodívala sem za školu mládež, dokonce si tu kdysi rozdělali oheň uprostřed haly. Všechno mohlo vyhořet. Jednou je prý odehnal tak, že si dal na ucho ovladač od televize a předstíral, že volá policii,“ usmívá se současný majitel.

Interiér luxusního jídelního vozu navrženého Ferdinandem Porsche

Na rekonstrukci dohlíželi památkáři. Michał Drynkowski novou restauraci pojmenoval Carská, a aby zůstal věrný jménu, vše vybavil tak, jak by asi za časů cara vypadala restaurace pro bohaté měšťany.

Promyšlený je každý detail – od portrétu Mikuláše II. v jídelně na stěně u vysokých kachlových kamen až po starožitně stylizovaný kávovar za barem.

Jídelní vůz od Ferdinanda Porsche

„Tady dřív bývala noclehárna,“ ukazuje mi Michał Drynkowski. „Přespávali v ní lidé, kteří se starali o carský vlak a pohodlí cara. Panovník byl na zámku nebo lovil a v lokomotivě muselo být celou dobu zatopeno, aby mohl vlak kdykoliv vyjet.“


Takových vagonů bylo jen jedenáct kusů. Je jasné, pro koho v té době asi mohl být určený.

Pak vycházíme na nástupiště, Michał Drynkowski zvedá závoru a ukazuje další svou chloubu – jídelní vůz, který také kompletně zrenovoval. Původně ho vůbec nechtěl koupit, podle prodejce byl totiž „jen“ ze 60. let.

„Přivezl jsem ho ve strašném stavu, bez oken, v karosérii všude díry. Při renovaci se ukázalo, že je z roku 1936. V Německu ho projektoval Ferdinand Porsche,“ vysvětluje. „Takových vagonů bylo jen jedenáct kusů. Je jasné, pro koho v té době asi mohl být určený. Na svou dobu byl neuvěřitelně moderní.“

Poslední přání

Na kolejích stojí další vagony zařízené jako ubytování pro hosty, stejně jako bývalá vodárenská věž a z nedalekého nádražního domku je zase ruská sauna. Zkrátka vše našlo nové využití.

Nádraží s restaurací stojí na samém okraji Bělověžského pralesa

Michał Drynkowski sní ještě o tom, že by znovu mohla začít fungovat trať do nedalekého městečka Hajnówka. A rozhodně tu už chce zůstat: „Řekl jsem svému synovi, že kdybych snad odtud někdy musel odejít, tak tady v Bělověži chci být alespoň pochovaný.“

Z Bělověže je to sem do Carské restaurace pořádná procházka. Dál už je jen prales a neprostupná polsko-běloruská hranice. Přesto si lidé rádi udělají zacházku, aby si na sto let starém peronu dali třeba šálek kávy s makovou zmrzlinou.