Západní potravináři berou Africe šanci na potraviny

Potravinová krize, spojená s hospodářskou krizí z let 2007/2008 ukázala, že je tomu stále více naopak, že hlad po půdě totiž stále roste. Západní investoři a velké společnosti začaly zemědělskou půdu ve velkém skupovat, především v Africe a zemích třetího světa vůbec.

Místním lidem se tak půda nenávratně vzdaluje. Byť žijí mnohdy doslova za zdmi moderních zemědělských komplexů, sami mají paradoxně potravin nedostatek. Zrodil se nový fenomén, označovaný jako "land grabbing", tedy zábory půdy.

Ráj uprostřed bídy

Farma nedaleko městečka Khombole v západním Senegalu je příkladem fenoménu land grabbingu, který bývá označován jako novodobý kolonialismu. Od okolního světa ji odděluje vysoký plot a vjezd do areálu uzavírá těžká závora a hlídači ve strážní budce.

Když vjedete dovnitř, máte pocit, jako byste prošli časoprostorovou bránou. Za plotem zůstaly nuzné domky a dožluta vypálená krajina připomínající poušť. Tady jste v moderním zemědělském areálu, který má k dispozici moderní traktory a pluhy, po poli se sem a tam klikatí kilometry černé hadice pro přesnou kapkovou závlahu. "Tady je ta nejlepší půda na světě", říká Matar, vedoucí směny a bere do dlaně úrodnou půdu. Ta je černočerná, kvalitní.

Před pár lety tady byla maličká nuzná hospodářství, stejná jako venku za plotem. Potom ale přišli investoři ze Španělska, půdu koupili a vybudovali moderně fungující velkostatek. Je to k nevíře, ale tady uprostřed vyprahlé polopouště produkující vodní melouny.

"Voda tady je. Jen je hluboko v zemi. Bereme ji z hloubky jednoho sta metrů. Masivní čerpadla zavlaží hektar pěti tisíci kubíků vody", upřesňuje Matar. O dopadech na podzemní vody nemá prý tušení.

"Před pár lety, tady nebylo nic. Lidé neměli práci a odcházeli. Teď se ale znovu vracejí. Poskytujeme jim i nadprůměrnou zdravotní péči," vyzdvihuje jeden ze zaměstnanců Lamine klady a pokračuje: "Země nebyla obdělávaná, neměli jsme na to ani techniku ani peníze na investice. Nikdy by mě nenapadlo, že může i naše země vytvořit takový zisk. Lidé tady našli pracovní místa.“

Budoucnost se neřeší

Zahraniční, především evropské společnosti s využitím moderních technologií a zemědělských postupů dokáží skoro nemožné: poušť dokáží promění v rozkvetlou a hlavně plodící zahradu. Rozdíl oproti předchozímu stavu je to, že půda už teď nepatří místním zemědělcům, ale velkým nadnárodním korporacím.

Ty zpravidla mají pramalý zájem na tom, aby se regiony, ve kterých investovaly, dále rozvíjely. Potraviny se přitom do Senegalu ve velkém dovážejí už teď. "Chceme, aby místní komunita pochopila, že když prodají půdu cizincům, navždy ji ztratí. Jde o budoucnost. Největší naše bohatství je půda. Musíme ji nechat našim potomkům," říká Fatou, která patří ke kritikům krátkozrakého prodeje půdy do cizích rukou.

Řada vesničanů, kteří ale řeší každodenní otázku: Jak uživit svoji rodinu? Mají tedy úplně jiné starosti, než řešit více či méně vzdálenou budoucnost. "Když nic nemáš, celá rodina nemá půdu, muže si jen sednout a koukat, co se děje. Proč lidé půdu prodávají? Protože jsou nesmírně chudí. Mají velké rodiny, které musí život. Proto prodají půdu, ale získají obživu na pár měsíců nebo rok, ale do budoucna přijdou o zdroj obživy," připouští dělník Lamine.

Jen v Senegalu se za posledních deset let ocitlo v zahraničních rukách 17 procent půdy, celkem 300 000 hektarů. S globální krizí, která žene vzhůru ceny potravin, nabývá půda na hodnotě. Počet zahraničních investorů, kteří skupují půdu v zemích třetího světa, roste. Přispívá tomu i korupce místních vlád i určitá naivita místních komunit.

Dříve dávali kolonizátoři domorodcům zrcátka a skleněné cetky, dnes postaví nebo slíbí postavit jednoduchou ambulanci. Za vidinu pokroku jsou ochotni vzdát se toho nejcennějšího, co mají: půdy.