Zahrádky jsou plíce města a umí zadržovat vodu, říká předseda Českého zahrádkářského svazu

Záhony z vrbového proutí jsou součástí bylinkové zahrádky

Zahrádky, záhonky, zahrádkářské kolonie ve městech. Zelené ostrůvky důležité nejen pro samotné zahrádkáře, ale také pro ostatní. Zahradničí se i ve vnitroblocích, rozmáhá se guerilla gardening. Předseda Českého zahrádkářského svazu Stanislav Kozlík vysvětluje specifika městského zahraničení.

Hned na úvod vyvrací klišé, že zahrádkaření je fenomén z dob socialismu, kdy lidé prchali z paneláků. „Lidé v každé době touží něco pěstovat, mají to v sobě odpradávna: mít kousek půdy, kde si mohou něco vypěstovat. Pokud sám něco vyprodukujete, pak si toho víc vážíte,“ vysvětluje Stanislav Kozlík. Navíc prý platí, že zahrádkáři vypěstují více zeleniny než zemědělci, kteří se věnují plošným plodinám.

Hipstři, babičky i byznys. Zahrádkaření jako městská rekreace

03737123.jpeg

„Z nekvalitní půdy, na které nikdo nechce hospodařit, udělají zahrádkáři za deset let půdu s nejlepší bonitou,“ podle Petra Gibase patří městské zahrádkaření k jednomu z trendů, které se k nám šíří ze Západu. „Patří to k životnímu stylu, který klade důraz na ekologičnost, udržitelnost a lokálnost. V Berlíně se o zahrádkových osadách mluví jako o výborné udržitelné městské rekreaci. Nemusíte jezdit někam na chatu, odpadají vám emise, protože na svou zahrádku dojedete městskou hromadnou dopravou nebo na kole.“

Zahrádky mají dopad na celkové klima ve městech, přesto jich u nás ubývá. „Zahrádkářské kolonie jsou zelené plíce měst, městská zastupitelstva se navíc nemusí o nic starat. Každá osada působí jako klimatizační jednotka, každý vzrostlý strom odpařuje množství vody a ochlazuje okolí až o 3°C.“ Park nemůže zahrádkářskou osadu úplně nahradit, protože zahrádkáři se starají také o samotnou půdu: zúrodňují ji, zvyšují množství humusu a půda je pak schopná pojmout vyšší množství vody. To se v parcích s ušlapanými povrchy neděje.

Ačkoli zahrádkářů ubývá, zájem o zahrádkaření roste. Městští lidé využívají vnitrobloky nebo se věnují guerilla gardeningu, kdy osazují pozemky, které jim nepatří. „Tito lidé nechtějí do svazu, nejsou naši členové, ale třeba časem přijdou na to, že hospodaření ve vnitrobloku jim nestačí a najdou si k nám cestu. Někteří kolegové to odsuzují jako módu, která odezní, ale já to považuji za zahrádkářskou přípravku – když to toho člověka chytne, časem pro něho vnitroblok bude malý a bude chtít větší plochu.“

Jak najít vhodný pozemek? „Boj s developery prohráváme na celé čáře. Jsme odkázáni na městské, státní a církevní pozemky. Snažíme se dohodnout na dlouhodobém pronájmu, aby se lidem vyplatilo vysadit tam ovocné stromy, které plodí až po několika letech,“ říká Kozlík. Naopak, když jsou lhůty jednoleté, tak se nikomu nechce investovat úsilí ani finance. „Důsledkem toho je, že osady vypadají zpustle, a tak se raději zruší,“ uzavírá Stanislav Kozlík.