Za pravdivé svědectví o komunistické šikaně šel tatínek a jeho dcera do kriminálu
Jarmila Kovářová prožila za komunismu pět let ve slovenských věznicích Leopoldově a Želiezovcích. Čím se provinila? Její tatínek nechtěl po roce 1948 odevzdat rodinný statek do JZD a sepsal o komunistické šikaně písemné svědectví.
Tento dopis jeho dcera předala rodinnému příteli. A tím se stala podle soudruhů imperialistickou špionkou.
Vzpomínky Jarmily Kovářové zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum pro projekt Paměť národa. Redakce je financována především z příspěvků Klubu přátel Paměti národa. Přijměte pozvání i Vy. Jak na to naleznete zde.
Strach sedlákům naháněl vrah, co zabil svoji matku
Jarmila Kovářová se narodila roku 1930 v Předním Poříčí, obci nedaleko Příbrami, jako nejstarší ze tří dětí manželů Švejdových. Rodina tu vlastnila od roku 1630 velký statek – chovali dobytek a koně, hospodařili na rozsáhlých polích, loukách a měli dva rybníky, dodnes se jednomu z nich západně od statku u lesa říká Švejdův rybník.
Švejdovi vycházeli se všemi lidmi z vesnice přátelsky, vzájemně si půjčovali zemědělské stroje, vypomáhali si při sklizních. Jen s jedním to nešlo. Šířila se o něm hrůzná pověst, že zavraždil svoji matku. Po tom, co ji umlátil, ji v noci v pytli dotáhl na koleje a nechal přejet vlakem. Policie případ uzavřela jako tragédii. Tento soused za války udával nacistickým úřadům.
Švejdův statek dvakrát prohledávalo gestapo: „Udal, že máme v silážních jamách schovanou pšenici. Gestapo vše důkladně prohledalo, vyházeli i věci mamince ze šicího stroje, ale nic nenašli,“ vypráví paní Jarmila Kovářová, rozená Švejdová. Během národního povstání v květnu 1945 byl zavražděn v nedaleké Březnici chromý německý kolaborant s amputovanou nohou.
Během války k němu přicházeli udavači z okolí a předávali zprávy. Paní Jarmila se domnívá, že ho zavraždili konfidenti, aby je nemohl usvědčit.
Po válce v roce 1945 se z jejich souseda stal komunista a předseda národního výboru, který se po roce 1948 marně snažil založit v obci JZD. Bez největšího statkáře v okolí Františka Švejdy to nešlo:
„Můj otec byl autorita pro celou vesnici a funkcionář v různých zemědělských organizacích, koně i krávy jsme měly zapsané v plemenných knihách. Za trest nám neustále navyšovali kontingenty, jeden čas jsme měli dodávku brambor stejně velkou jako celá vesnice dohromady,“ popisuje Jarmila Kovářová.
„Odevzdej traktor, nebo jsi zatčen,“ kolektivizovali soudruzi
Komunisté je začali záhy připravovat o majetek: „Měli jsme dva rybníky. Lovili jsme si je sami. Když jsme jeli domů, tatínek v traktoru, my na valníku vedle kádí, vjíždíme do dvora a vidíme, že k nám jedou dvě šestsettrojky. Pánové vystoupili a tatínek se ptal, co si přejí. ‚Ty kádě si shoďte dolů a tady nám podepíšete, že předáváte traktor s valníkem strojní stanici. Když to nepodepíšete, tak pojedete s námi!‘ Viděla jsem babičku, jak stojí v okně a pláče. Otec to podepsal a ptal se, s čím teď má orat? Řekli jen: ‚Máte ještě koně! Když budete potřebovat, zavoláte si strojní stanici a ta vám za poplatek zoře,‘“ vypráví paní Kovářová.
Za pár dní soudruzi z národního výboru přijeli pro novou velkou mlátičku, talířové brány, pluh za traktor a další stroje. Sebrali jim obilí na setbu i část krmiva. Protože se proslýchalo, že dceru Jarmilu hodlají soudruzi odeslat na tzv. povinnou umístěnku do kotelny v nedalekém zámku, odjela do Prahy a přijala místo kresličky ve Stavoprojektu, kde se projektovala kromě jiného nová letiště v Jincích a u Blatné.
Předej dopis a na nic se neptej
Jarmila Kovářová bydlela u sestřenice a dvakrát nebo třikrát předala obálku od otce jejímu manželovi, právníku Ladislavu Bezpalcovi: „Otec mi jen řekl: ‚Dej to Láďovi, víc se neptej.‘ Tušila jsem, že je to něco protistátního, ale když jsem si vzpomněla, čeho jsou ti komunisté schopní, věděla jsem, že si to nemůžeme nechat líbit,“ vysvětluje paní Kovářová, která prožívala úzkosti a stres, trpěla střevními potížemi. Ladislav Bezpalec žádal jejího tatínka Františka Švejdu, aby mu v dopisech popsal, jakým způsobem komunisté tlačí na sedláky, aby vstoupili do JZD.
Při zatýkání se jí chtělo na záchod
Dne 1. května 1952 zatkla Ladislava Bezpalce StB, Jarmilu tajná policie sledovala. Postupně rozvíjeli rozsáhlý komplot údajných špionů.
Po roce zatkli jejího tatínka, strýce i ji. Když Jarmila 22. dubna 1953 přišla domů k sestřenici ze schůzky se svým milým, slyšela za dveřmi hluk: „Tam na mě čekalo asi pět chlapů, takoví vazouni. Udělalo se mi špatně. Chtěla jsem na záchod. To mi dovolili, ale nesměla jsem zavřít dveře, jeden z nich nade mnou celou dobu stál, pak jsem nesměla spláchnout. Se zavázanýma očima mě strčili dozadu do auta a odvezli.“
Jarmilu Kovářovou uvěznili ve vazební cele v Plzni a sedm měsíců vyšetřovali. Nutili ji, aby se přiznala ke špionáži jakožto členka odbojové skupiny Ladislava Bezpalce. Velezrady se měla dopustit tím, že právníkovi Bezpalcovi předala tatínkovy dopisy a prozradila mu podrobnosti o nových letištích. Jarmila protokoly odmítala podepsat až do chvíle, kdy jí spoluvězeňkyně – vražedkyně a spolupracovnice StB přesvědčila falešnou nadějí: „Tvrdila, že jí známý řekl, že bude amnestie a ať papíry podepíšeme, že už je to stejně jedno, jen si ušetříme trápení.“
Ve dnech 15. a 16. prosince 1953 soud v Plzni v čele s žalobkyní Marií Brožovou-Polednovou odsoudil jejího tatínka Františka Švejdu na deset let vězení a Jarmilu Kovářovou-Švejdovou na šest let, po pěti letech byla předčasně na podmínku propuštěna. Pracovala pak jako dojička ve Státním statku, později až do důchodu v prodejně Jitexu.
Po roce 1990 rodině vrátili statek v Horním Poříčí ve zdevastovaném stavu. Část rekonstruovala, část majetku rodina již prodala, těžko se na rodinnou tradici po mnoha letech navazuje: „Doufám, že naše děti nebudou muset prožívat to, co jsme prožili my. Strachu z budoucnosti jsem se nezbavila. Je tu totiž příliš mnoho lidí, kteří to dobře nemyslí,“ říká na závěr paní Kovářová.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
