Za pastevci do Mongolska

„Kolem dobytka se točí celý náš život,“ vysvětluje mi pastevec Orgyldžav, který se zrovna vrátil z objížďky stád. Mongolský venkov je velmi specifický, mj. tím, že všechno má svůj pevný řád – od pozdravu až po způsob, jakým se vchází do jurty. Souvisí to s náboženstvím, vysvětluje student mongolistiky Albert Radovan.

Albert Radovan: „Víra v ochranné duchy předků a živoucí duchy přírody obklopuje celý jejich život. Pravidlo je, že když se vchází do jurty, tak se nesmí šlápnout na práh, protože by se pohněvali ochranní duchové té rodiny.“

Domov na cestách - jurta|foto: Ľubomír Smatana

Když ale pravidla neznáte, nic se neděje. Mongolové ctí totiž pravidlo, že neznalost omlouvá. Další stránky života už ale tolik příjemné nejsou. Jedním z problémů Mongolska je strašně nízká zalidněnost země. Na jeden kilometr čtvereční připadají necelí dva obyvatelé, podotýká vedoucí mise Charity Česká republika v mongolském Ulánbátaru Cyril Jaurena.

Cyril Jaurena: „To je komplikovaná otázka. Víte, Mongolsko je strašně velké, pokud se bavíme o rozloze, a strašně malé, pokud bereme v úvahu počet obyvatel. Lidé jsou roztroušení po velké ploše. Sociální služby, jako je vzdělávání nebo právě zdravotnictví, jsou potom samozřejmě velmi nákladné. Mít v okresech nemocnice, které by byly v dobrém stavu s kvalifikovanými lékaři, je k nezaplacení.“

Jednou z organizací, která se snaží tento nedostatek alespoň nějakým způsobem nahradit, je právě česká Charita. V jedné provincii, tzv. aimagu, chodí lidé místo do ordinace do jurty. Jednou z praktických lékařek, za kterými se nechodí do ordinace, je Naran Tuja, sympatická žena středního věku, která vysvětluje, jak to tu chodí.

Naran Tuja: „Lékaři kočují podobně jako pastevci. Vlastně ještě víc, protože jurt s lékařským vybavením je víc, než lékařů, takže je postupně objíždíme. V téhle konkrétně jsem teprve podruhé, je kompletně nová. Budu sem jezdit dvakrát za měsíc.“

Dvakrát za měsíc? Připadá vám to málo? Pro mongolské pastevce je to úžasná změna k lepšímu, říká Cyril Jaurena z Charity Česká republika.

Cyril Jaurena: „Například jsme zjistili, že mezi pastevci jsou lidé, kteří neviděli doktora od konce komunismu, tedy víc než dvacet let. Lékař je pro řadu pastevců prostě moc daleko.“

Jedním z pacientů je pětašedesátiletý pastevec Dambatarča:

Dambatarča: „Já jsem za tento projekt velmi vděčný. Jsem moc rád, že když mi něco je, můžu jít za doktorem.“

Pastevec Dambatarča se stejně jako ostatní učí starat se nejen o svá zvířata, ale také o své zdraví.