Za knihy v kurdštině jim hrozí vězení, bojují však dál
Pro tureckou vládu jsou to teroristé, kteří ohrožují celistvost země. Oni sami o sobě tvrdí, že usilují jen o práva národnostní menšiny. Řeč je o Kurdech, obyvatelích východní části Turecka. V nedělních tureckých volbách výrazně uspěli jejich kandidáti a Kurdové věří, že se jim podaří prosadit některé požadavky: třeba školní výuku v rodném jazyce. Dnes musí děti mluvit ve škole jen turecky a o udržení své rodné řeči se snaží, jak to jen jde. Někdy i v rozporu se zákonem.
Medya stojí před školní tabulí, píše slovíčka v kurdštině a žáci po ní opakují. Mnozí jsou starší než ona, přesto učitelkou je tady tato dvanáctiletá dívka. Nejsme ve škole, ale v domě malé učitelky, třídu představuje pokoj pod střechou a hned vedle tabule stojí dvě postele. Tady se vždy o víkendu schází pětadvacet studentů kurdštiny. Scházejí se proto, že se chtějí pořádně naučit svůj mateřský jazyk.
„Doma a s kamarády z okolí jsem odmalička mluvila jen kurdsky, ve škole ale slyším jen turečtinu. Nechci zapomenout svůj rodný jazyk, a tak jsme se začali scházet s kamarády a spolužáky a učit se kurdsky,“ vysvětluje své motivy Medya.
Energicky mi vypráví o potřebě zachránit rodnou kurdštinu. Pro dvanáctiletou dívku možná neobvyklé starosti. O to víc mě překvapí, že Medya nechce být v dospělosti ani učitelkou, ani političkou, ale módní návrhářkou. Přesto víkend co víkend učí své kamarády kurdská slovíčka a gramatiku. V kurdštině vyučuje i angličtinu, a dokonce i matematiku.
„Chodím sem druhý měsíc. Doma mluvíme kurdsky, chtěl jsem si však zlepšit gramatiku, naučit se v kurdštině pořádně číst a psát,“ říká teenager Ali, který je o pět šest let starší než jeho učitelka. Přesto ji respektuje, stejně jako všichni ostatní.
„Pro nás je to velká čest, že se tato neoficiální škola schází v našem domě. Vláda nechce povolit kurdštinu ve škole, tak se děti musí učit doma,“ říká mi hrdě otec malé Medyi.
Ve škole jen turecky
S oficiálním jazykem, tedy turečtinou, se kurdské děti setkají často poprvé až ve škole. Tam už ale nesmí mluvit jinak než turecky.
„Poprvé jsem se setkal s turečtinou, když mi bylo sedm let. Učitelka se mě něco ptala, já nerozuměl, a tak mě vytahala za uši. Dodnes si pamatuji, že měla dlouhé nehty a jmenovala se Fatina,“ směje se Abdullah Demirbas, starosta historického centra kurdského Diyarbakiru.
Tento muž patří do první linie bojovníků za práva kurdské menšiny. Byl také ve vězení.
„Stejně jako moji přátelé nepoužívám žádné zbraně, chci jen právo na vlastní řeč. Přesto jsem však označován za teroristu,“ říká starosta.
Za knihy v kurdštině do vězení
Poprvé se dostal do křížku se zákonem před čtyřmi lety, když na svém úřadě zavedl jako jednací jazyk kurdštinu. Z postu starosty byl odvolán. O dva roky později jej však lidé zvolili znovu. Pak nechal vytisknout průvodce městem a dětskou učebnici v kurdštině. Za to byl odsouzen na dva roky do vězení a část trestu si skutečně odseděl.
Abdullah Demirbas je bojovník. S významným úsměvem přede mě pokládá knížečky s pestrobarevnou obálkou: pohádky v kurdštině, kurdskou gramatiku a znovu průvodce městem. Právě kvůli nim se dostává do potíží.
„Problémy už mám. Všechny tyto knížky už jsou u soudu, ale nepřestanu,“ říká Abdullah Demirbas.
Nadějí je nová ústava
Kurdové vkládají naděje do nové ústavy, kterou bude psát nový parlament. Poprvé v něm budou mít šestatřicet svých zástupců a vláda s nimi bude muset počítat.
Starosta Demirbas doufá, že za vydání několika brožurek nepůjde znovu do vězení. A malá Medya? Ta možná věří, že místo výuky svých kamarádů bude moci pročítat módní časopisy a připravovat se na svoji vysněnou dráhu návrhářky.
