Yvetta Blanarovičová vzpomíná na natáčení filmu „Kdo se bojí, utíká“ s láskou a radostí
Je úspěšnou herečkou, zakladatelkou nadace La Sophia, která se zaměřuje na budoucnost talentovaných dětí. Řeč je o herečce a zpěvačce Yvettě Blanarovičové, která si v roce 1986 zahrála roli Romky ve filmu ,,Kdo se bojí, utíká“.
Která role byla pro vás nejhezčí nebo vám zůstala v srdci? Divadelní i filmová.
„Z divadelních rolí, to bylo první angažmá, kde jsem hrála Eržiku ve hřeNikola Šuhaj loupežník. Předtím jsem v 17 letech hrála s Martou Vančurovou a Jirkou Adamírou svou první velkou roli, kterou byla Kitty vAnně Kareninové. To nejúžasnější období jsem zažívala na pražských scénách, kde jsem hrála Mamzelle Nitouche, potom Karen Benson vZasněžené romanci, pak jsem hrála vMy Fair LadyLízu Doolitlovou, za kterou jsem dostala cenu Thálie. A v současné době hraju ve Slováckém divadle hlavní ženskou roli ve hřePokrevní bratřia v Divadle Broadway a v Brně hraju vAngeliceMadam Contoire. Těch rolí je hodně.“
Pojďme prosím ještě k filmuKdo se bojí, utíká. Jaké máte vzpomínky na tento film?
„Bylo to velmi tvrdé natáčení, protože bylo asi mínus 20 stupňů. My jsme tam byli ve velmi nehostinných podmínkách. Mého otce hrál tehdy velmi slavný herec a myslím si, že je stále velmi slavným hercem i v paměti lidí, a to Petr Čepek. A hráli tam opravdu fantastické osobnosti, jako Pavel Kříž, Anna Kazmierczak a tak dále. Vynikající režisér Dušan Klein se rozhodl vytvořit takový hudební film – Romové versus 50. léta.
Pamatuju si, že tam byly skutečně velmi těžké podmínky. Museli jsme být spoře oblečení a byla mi strašná zima, strašná. Každý den na natáčení byla taková zima, že jsem rozmrzala až v autě a na hotelu. Točilo se to v Rumburku, Novém Boru, v pohraničí, prostě těžké natáčení. Bylo ale krásné v tom, že tam byli fantastičtí romští muzikanti. Když jsme natáčeli muziku, tak tam bylo asi 50 Romů, od maličkých až po nejstarší.
Přišli za mnou a řekli mi: Ty umíš cigánsky, po našem? Odpověděla jsem jim, že ne. A oni šli za režisérem a řekli mu: Pane režisére, ona to nemůže točit, ona to nemůže točit, ona to nedá... A tak pan režisér, pan Dušan Klein, řekl, ať nejdřív točí se zvukařem oni svou muziku a ty se dívej a lapej tu jejich muziku, ten styl. A potom jsme točili krásnou píseň, která zlidověla, protože do té doby to skoro nikdo nezpíval, aspoň mám ten pocit, protože jsem ji do té doby neznala. A ona zlidověla. Když teď slyším, že ji některé kapely hrají, říkám si: Hej, hej, to je zKdo se bojí, utíká.
A teď, já jsem tam přišla, začala jsem to zpívat. Oni byli v koutě, ani kontrovat mi nechtěli. A pak pomalu, jeden po druhém, přicházeli k mikrofonům a bylo to jedinečné. A od té doby jsem byla jejich. To znamená, že jakmile mi byla na place zima, oni přišli a řekli: Čaj si dáš. Kávu si dáš. Toto si dáš. Guláš ti teď přineseme... Byli jsme taková neuvěřitelná parta. I s herci, s těmi starými bardy, byli jsme dohromady parta. A když jsme museli čekat, třeba na přestavbu exteriérů, oni začali hrát, a už jsme zpívali a tancovali. A nebylo nám aspoň zima. Bylo to tedy úžasné. Tohle natáčení bylo úžasné.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.