Vyrůstat bez lásky je pro člověka handicap, říká režisérka dokumentu Pasažéři Jana Boršková
Šest let sledovala a natáčela osudy čtyř kluků, kteří se perou se svým životem po odchodu z dětského domova. Režisérka Jana Boršíková přiznává, že v počátcích bylo natáčení velmi těžké, a to když vstupovala do jiného prostředí. „Ale musím říci, že jak sami pasažéři, tak jejich rodiny byli velmi vstřícní, pustili nás velmi blízko,“ dodává v rozhovoru s moderátorkou Patricií Strouhalovou.
Původně Pasažéry poznala jako divadelní soubor – bylo jich osm a předpokládala, že dokument bude natáčet se všemi. Ale postupem času z různých důvodů čtyři odpadli – někdo zmizel, někdo nechtěl natáčet, někdo nebyl schopný se natáčení otevřít.
Láska, empatie, emoce… To je všechno, co podle mě tvoří dobrý příběh.
Jana Boršková
„Šlo mi o to dostat se co nejblíže k nim, natáčet člověka, nikoliv postavu, chtěla jsem jít co nejdále,“ vysvětluje s tím, že zásadní bylo vyprávět autenticky jejich příběh jako lidi, ne jako postavy z nějakého filmu.
Její další snahou bylo vzbudit v divácích empatii a vymezit se proti stereotypům a předsudkům, které jsou vůči dětem z dětských domovů, nebo vůči Romům a sociálně znevýhodněným lidem.
Po šesti letech natáčení Pasažérů si také uvědomila, že vyrůstat bez lásky je handicap, který člověka ovlivní na celý život, a je velmi složité to nějakým způsobem napravovat nebo léčit.
„I pro budoucí partnery lidí je to velmi těžké, protože někdy na ně přesunou roli rodiče, kterého neměli v dětství,“ uzavírá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.