Vyrůstali jsme v Milovicích
Jen málokterý občan Česka nebo Slovenska asi rád a s nostalgií vzpomíná na okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Přesně naopak tomu ale je často u těch, kdo byli na opačné straně – v roli okupantů. Pro mnohé byl pobyt v Československu vítaným osvobozením od šedi Sovětského svazu. Téměř idylické vzpomínky pak mají někdejší děti důstojníků a jiného armádního personálu, které strávily v Československu svá školní léta. Jejich nostalgie je dokonce tak velká, že se dodnes setkávají a scházejí – a to i na webových stránkách.
Milovice.ru – stačí zadat do vyhledavače tuhle krátkou adresu a vyskočí na vás – kromě známého hradčanského panoramatu – množství lidských osudů: fotografie, příběhy, zapomenutá přátelství sovětských dětí, které strávily školní léta v Československu. Patří mezi ně i zakladatel a majitel portálu Igor Ušakov.
„Máme jediný cíl – najít a dát dohromady staré přátele, spolužáky, první lásky. A třeba potkat i přátele nové. Právě proto také trváme na tom, aby se naši členové registrovali pod skutečnými jmény,“ vysvětluje Igor Ušakov, kterého podle jeho slov k založení portálu s dnes už více než 3,5 tisíci stálými členy dovedla nostalgie po letech strávených v Milovicích.
„Když jsem se jako jedenáctiletý chlapec dozvěděl, že jako rodina pojedeme do Československa, byl jsem nadšený. Dodnes si pamatuji první dojem, když jsme přijeli 31. srpna roku 1980. Vystoupili jsme z vlaku, venku pršelo, všechno bylo šedivé a úplně jiné, než jsem čekal. Převezli nás pak do nějaké ubytovny a já byl ze všeho tak rozčarovaný, že jsem se rozplakal a chtěl domů,“ vzpomíná s úsměvem Igor.
Prvotní zklamání ho však prý brzo přešlo. S Čechy se sice stýkal jen v rámci školní družby, v samotných Milovicích ne, českou kulturu si ale podle svých slov oblíbil – jako malému chlapci mu nejvíc učarovaly televizní pohádky. „Všichni, kdo u vás žili, vaši zemi milují. Koneckonců naše webové stránky to jen potvrzují. Chápejte, je to nostalgie, naše dětství. Doba, kdy člověk všechno prožívá nejintenzivněji,“ dodává Igor.
S podobně nostalgickými pocity se do minulosti dívá také Jurij Ismailov, který se s Igorem spřátelil právě skrze webové stránky. Syn armádního důstojníka strávil v Čechách první polovinu 80. let – nejdřív ve Vysokém Mýtě a pak v Rokytnici v Orlických horách.
„Žili jsme v Sovětském svazu, ohromné totalitní zemi, za železnou oponou. Jakákoli cesta za hranice byla skvělá. Z Československa jsem měl od počátku dobrý pocit, připadalo mi tam všechno jiné, hezčí – aleje, stromy i tráva. Na střední škole jsme mohli i sami cestovat, viděl jsem Prahu, Bratislavu, Kutnou Horu. Okusili jsme u vás své první pivo, sportovali jsme, jezdili na tábory, diskotéky, naučil jsem se díky Čechám lyžovat na sjezdovkách,“ vyjmenovává Jurij.
Zpětně také oceňuje někdejší české spoluobčany a jejich taktní chování: „Sem tam nám, dospívajícím klukům, někdo dal pocítit, kam patříme. Nejdřív jsme tomu nerozuměli, pochopili jsme až později. S místními jsme ale měli normální vztahy. Upřímně řečeno, kdyby se to samé stalo v mojí zemi, vtrhla by do ní cizí armáda, byť ze spřátelené země, taky by se mi to nelíbilo a rozhodně bych se nechoval právě tolerantně. Musím vzdát hold trpělivosti a taktu českých lidí, kteří se k ruským vojákům, jejich ženám a dětem chovali dobře nebo přinejmenším neutrálně,“ dodává Jurij Ismailov.
Zobrazit polohu bývalé ruské školy v Milovicích a sovětských vojenských posádek na větší mapě
