Vyloučeni na druhou – film Hluché dny představuje život neslyšících dětí z romských osad

Pozorují své okolí bez toho, aby mu úplně rozuměli. Snímek Hluché dny zachycuje příběhy čtyř dětí, které mají vlastní sny a touhy, ale nižší šanci si je splnit, protože žijí na okraji společnosti. Jsou tedy nejen neslyšící, ale navíc pocházejí z chudých romských osad, ke kterým má veřejnost stále předsudky. Pokračuje režisér filmu Pavol Pekarčík:

„Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé nahlédnout do vyloučené skupiny z vyloučené skupiny. Jde vlastně o vyloučené lidi na druhou.“

Protagonisté filmů komunikují ve vlastní znakové řeči Sandra miluje fotbal a Ronaldina, Marián chce být strojvedoucí, Alena a René mají obavu, že se jim narodí hluché dítě a sourozenci Roma, Kristián a Carmen sní o záchodu a skutečném obývacím pokoji.

Jako my

„Problém dnešní společnosti je v tom, že se atomizuje. Přestáváme si všímat toho, co dělají naši sousedi, co prožívají. A to mluvím o sousedem v činžáku ne navíc o dětech v romské osadě. Tím, že se mi podařilo zachytit emoce těch dětí, které se samozřejmě podobají emocím našich dětí, vznikly momenty, ve kterých se majorita minoritě přibližuje. Vidíme, že jsou stejní jako my.“

Při natáčení filmu tvůrci vystřídali více druhů kamer. Romské komunity jsou už po zkušenostech s bulvárními médii na kamery alergické. Když ale filmaři začali na místě skládat kamerovou sestavu lidé pochopili, že půjde o úplně jiný tip filmu a vyprávění.

Polodokumentární snímek má citlivou kameru, dlouhé obrazy bez detailů. Hlavní kameraman Oto Vojtičko během natáčení přišel na to, že lidé na okraji chudoby umí být podstatně šťastnější než on:

„Materiální svět mě stále nějak vyrušuje. Někdy jsem nespokojený sám ze sebou a vlastně mám všechno. Tam jsem viděl, že je všechno jinak.“

Romština i znaková řeč

K Hluchým dnům se režisér Pekarčík dostal přes svou disertační práci. Hledal místo, ve kterém se snoubí vizuální svět fotografie a filmu. Jazykem filmu není jen romština, ale i znakový jazyk.

Pavol Pekarčík|foto: Kviff Distribution

„Bylo to velmi těžké, protože znakovou řeč neumím a problém je také ten, že oni nemluví standardní posunkovou řečí, ale vytváří si svoje znakové systémy.“

Jako dokumentární režisér ve dnech prožitých v osadách pozoroval život protagonistů a sbíral malé detaily a nuance, které vytvořily poezii a základní pocit filmu. Střípky pak bylo nutné poskládat do uceleného příběhu, proto se rozhodl vložit do filmu i hrané prvky. Výsledkem toho je hybridní žánr:

„Vznikalo to jako dokumentární film, minimalistická věc. Postupně jsme pak přešli do formy hraného filmu. I přesto, že jsem studoval vysokou školu múzických umění, nesnáším psaní scénáře a na mých filmech je to asi i vidět. Je tam mnoho věcí odpozorovaných a pár těch, které jsme vymysleli. Scénář ale v principu neexistoval. Měli jsme jen pár poznámek. Tento přístup má své nezměrné výhody.“

Pavol Pekarčík je autorem několika krátkých filmů, podílel se třeba na snímcích Cikán nebo Až do města.