SERIÁL

3) Východ slunce, hvězdy i Alpy. Na své práci nejvíc miluji výhledy, říká nejmladší česká pilotka Airbusu A330

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Co je na práci pilotky nejnáročnější? „Z profesionálního hlediska asi ta nepravidelnost, že má člověk naprosto nepravidelný režim. A ze soukromého hlediska, že se tomu musí všichni podřídit,“ odpovídá Judita Svobodová

Poprvé pilotovala jako sedmnáctiletá středoškolačka větroň na kladenském letišti. Dnes ve svých dvaatřiceti letech usedá Judita Svobodová pravidelně do kokpitu Airbusu A319, ale i jeho dvakrát většího bratra – Airbusu A330. V rámci seriálu Výjimečné ženy Česka s ní reportérka Radiožurnálu absolvovala lety do Barcelony a Bejrútu. Práci pilotky ČSA sledovala přímo v kokpitu.

Blíží se půlnoc. Judita Svobodová oblečená do pilotní uniformy kráčí po ploše ruzyňského letiště a baterkou zespoda osvětluje každý záhyb Airbusu A319. Letadlo brzy odstartuje na svůj pravidelný let do libanonského Bejrútu. Před cestou je ale potřeba naposledy ho zkontrolovat zvenčí.

Čtěte takéNejobtížnější fází letu je přistávání, říká nejmladší pilotka ČSA Judita Svobodová

„Tady kontrolujeme světla, jestli nám budou svítit, jestli nejsou prasklá, poškozená, pneumatiky, že jsou v pořádku. A teď se podíváme zezadu do motoru, jestli tam nejsou nějaké zbytky po ptákovi, nějaké peří,“ vysvětluje jedna z jedenácti pilotek Českých aerolinií.

V pěti letech poprvé v kokpitu

Před sebou máme dva a půl tisíce kilometrů a tři a půl hodiny letu. Cílová stanice: Bejrútské mezinárodní letiště Rafíka Harírího.

Kokpit má objem zhruba jako středně velký automobil. Kromě dvou pilotů se do něj vejdou dva další lidé, sedadla navíc obvykle využívají instruktoři nebo piloti v zácviku.

Pilotka Judita Svobodová při natáčení reportáže se Zdeňkou Trachtovou

Judita v kokpitu poprvé seděla ve svých pěti letech, když se svým dědou – také pilotem – letěla do Bangkoku. „Pamatuju si jenom, že tam bylo strašně moc čudlíků a páček. A babička mě donutila převléct se do pyžama, protože jsme letěli přes noc,“ vzpomíná poté, co se Airbus s téměř 150 pasažéry odlepil od letištní dráhy.

Dnes, o 27 let později, zná pilotova vnučka funkce všech tlačítek a páček nazpaměť. „Nejvíc sledujeme to, co je před námi, což jsou tyto obrazovky: navigační displej, který nám ukazuje, jak se letadlo pohybuje v prostoru, kam směřuje, okolní letiště, ale i jiná letadla. A zeleně je tady nakreslená trať, po které letíme, kterou jsme zadali do palubního počítače,“ vysvětluje.

Po cestě do Bejrútu je Judita pilotkou monitorující, samotné řízení a ovládání letadla má na starosti kapitán letu. Při zpátečním letu si úlohy vymění. „Raději jsem pilot letící. Je to zábavnější, akčnější a nemusím při tom vyplňovat papíry a dokumentaci,“ vysvětluje.

Je půl páté ráno, letíme nad Bulharskem a zprava začíná dosud potemnělý kokpit prosvětlovat vycházející slunce. Pěkný pohled. Ale nezevšední časem? „Já to pořád oceňuju. Pokaždé je to jiné. Je to krásné. Výhledy na téhle práci miluji asi nejvíc,“ ujišťuje Judita.

Uhýbání bouřce a Mont Blanc v oblacích

Uplynuly dva týdny a Judita Svobodová po dovolené znovu oblékla pilotní uniformu. Tentokrát ovšem ovládá skoro dvakrát větší stroj – Airbus A330. Je nejmladší českou pilotkou, která ho může řídit.

Do Barcelony se téměř stosedmdesátitunové letadlo s plnou nádrží paliva a skoro třemi sty pasažéry na palubě řítí rychlostí necelých 900 kilometrů za hodinu. Klidnou konverzaci v kabině přerušuje hlášení dispečerů. Třeba, když Judita musí pozměnit trasu letu, abychom se vyhnuli bouřce: „Támhlety mraky, ty, co vypadají jako květák, to je bouřka. Strašně rychle roste.“

Bouřka je za námi a z mračna někde osm kilometrů pod námi se vyloupla jediná špička zasněžené hory. Mont Blanc. „Škoda, že je tak zataženo, většinou bývá krásně vidět,“ lituje Judita.

Z vysílačky je téměř nepřetržitě slyšet pokyny dispečerů posádkám letadel na stejné frekvenci – vždy v angličtině, ovšem přibarvené tu německým, tu francouzským, nebo španělským přízvukem podle toho, ve které letové oblasti se právě nacházíme.

Většina informací proudících z vysílačky nepatří naší posádce, ta ale kupodivu dokáže v nepřetržitém šumu bezpečně identifikovat pokyny určené pro ni. Dispečer totiž vždy posádku nejdříve osloví jedinečným kódem letu.

Šest týdnů se simulátorem a šest přistání s prázdným letadlem

Pro dráhu pilotky se Judita nerozhodla v dětství po vzoru svého dědečka, ale až vylučovací metodou ve čtvrtém ročníku gymnázia. Přiznává, že studium nebylo levnou záležitostí. „Dřív bylo možné domluvit si už během studií spolupráci s aerolinkou, která vám financovala část studia. Jenže když jsem na školu nastoupila já, přišla ekonomická krize a tyto spolupráce skončily,“ říká Judita. Na kolik ji tedy celé studium vyšlo? „Byl by za to pěkný byt,“ naznačuje.

Po škole Judita nezamířila rovnou na letiště, ale několik let pracovala v kanceláři. Až před necelými 5 lety odpověděla na inzerát ČSA. „Vybrali mě. A musela jsem projít přeškolením z malých letadel na velká dopravní. To trvá asi šest týdnů, člověk přitom denně chodí na simulátory, učí se pracovat s letadlem. Pak musí absolvovat šest přistání s prázdným letadlem bez cestujících. A teprve pak může pod dozorem létat,“ popisuje.

Hledáme prohřáté bubliny vzduchu. Stoupáme, koukáme na svět z výšky a potom v tichu letíme

Bezmotorové létání, to je vášeň Jaromíra Macouna

Trošku se proletíme a při té příležitosti vám představíme mladého pilota Jaromíra Macouna, absolventa jičínského gymnázia, který moc rád létá bez motoru na křídlech svého větroně a na svět se dívá pěkně z výšky.

Létání na simulátoru je podle mladé pilotky paradoxně náročnější než skutečný let se stovkami pasažérů na palubě. „Člověk se tam připravuje na nestandardní situace, aby je pak v běžném provozu dokázal zvládnout. Na simulátoru tak neustále řeším nějaké závady, třeba vysazení obou motorů nebo nouzové klesání, zatímco reálný let obvykle probíhá hladce,“ říká.

A co je na práci pilotky nejnáročnější? „Z profesionálního hlediska asi ta nepravidelnost, že má člověk naprosto nepravidelný režim. A ze soukromého hlediska, že se tomu musí všichni podřídit. Soukromý život je práci strašně podřízený,“ říká Judita, kterou hned zítra čeká další let Airbusem A330, tentokrát do korejského Soulu.