I pachatelé nejbrutálnějších zločinů jsou lidské bytosti, říká jihočeská komisařka Renata Miková

Je slunečné pondělní ráno a do schodů písecké policejní stanice vybíhá drobná blondýna v červených šatech – do práce chodí kapitánka Miková zásadně v civilu.

Z učitelky kriminalistkou: Když se vracím domů, přemýšlím nad tím, jestli jsme udělali vše, svěřuje se Miková

• Upravit
• Smazat

Bývalá učitelka Renata Miková se dnes živí jako kriminalistka. Jako vrchní komisařka Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje vyšetřuje vraždy i znásilnění dětí. Podobnou kariéru vůbec neplánovala, ale teď za sebou má desítky vyřešených a uzavřených případů.

Na stanici už ji čekají dva svědci, kteří by mohli svou výpovědí doplnit další střípky do skládačky případu, na němž komisařka pracuje už několik měsíců: vraždy staršího manželského páru.

„Když jsme přijeli do obce Záhoří, v mobilním domě tam byly brutálně zavražděné dvě osoby, manželé. Byli ubodaní. Na takové věci se nezapomíná,“ vzpomíná Miková na chvíli, kdy před půl rokem přijela na místo činu. Od té doby se pídí po každém detailu souvisejícím s případem.

„Dnes mám předvolány tři svědky. Dva jsou lidé, kteří znali zavražděné manžele. A jedna svědkyně je sestra zavražděné paní. Zjišťujeme, jak s nimi vycházeli, jaké měli finanční zázemí, popřípadě jestli znali obviněné,“ vysvětluje Miková.

Případ je stále otevřený a tak komisařku přímo k výslechům pochopitelně doprovázet nemohu. Po dvou hodinách za zavřenými dveřmi výslechové místnosti ale působí spokojeně. „V rámci možností byli svědci sdílní, jsem naprosto spokojená,“ říká.

O třicet minut později už v malé vesničce na dvoře soukromé dílny vytahuje z kufru auta velký papírový pytel přelepený policejní páskou. Synům zavražděných manželů totiž veze důkazní materiál, který už důkladně prozkoumala policejní laboratoř. V pytli je hlavně oblečení, které měl na sobě jeden ze synů, když našel těla. „Mělo by to sedět: ponožky, tričko, kalhoty pracovní s laclem, mikina tmavě modré barvy…“ odškrtává si komisařka na seznamu.

S oběma muži si povídá jako stará známá: o práci, dětech i o tom, jak se s rodinnou tragédií vyrovnávají. „Dám si s váma ještě cigáro a jedem,“ uzavírá Miková a vyráží na soudní lékařství do nemocnice v Českých Budějovicích.

Pořád hovořím jenom s lidskou bytostí, ať ten člověk udělal cokoli.
Renata Miková

S primářem oddělení soudní patologie Františkem Vorlem se zná celé roky. Na pitevně nebo přímo na místech činu spolu konzultovali nespočet případů vražd. Dnes se Miková potřebuje dozvědět více o zdravotním stavu zadržených podezřelých. „Máš tím na mysli, jestli tyhle zranění mohly vzniknout při útoku na ty dva?“ ptá se doktor a policistka přitakává.

S dětmi se po výslechu loučíme jako kamarádi

Po celém dni v terénu komisařka přichází do své kanceláře na Krajském ředitelství policie Jihočeského kraje. V místnosti jako první upoutají panenky, plyšová zvířata a další hračky vystavené na policích. Pocházejí z doby, kdy stanice ještě neměla speciální výslechovou místnost pro dětské svědky.

Právě vyšetřování trestných činů páchaných na dětech je totiž další oblastí, na kterou se Miková specializuje. „Obvykle jde o znásilnění dětí, to znamená dětí do patnácti let,“ vysvětluje komisařka. „Zvyknout se dá na všechno, člověk se ale musí umět odreagovat od starostí, které na sebe bere z těch rodin,“ dodává.

Hasič roku 2017 je žena a psycholožka. „Sebevrahů je víc, chtějí s někým mluvit,“ říká Eva Biedermannová

• Upravit
• Smazat

Nosí krátké vlasy a očima vidí až do hloubi lidských duší. Je to Hasič roku 2017 a je to žena. Jmenuje se Eva Biedermannová a její specializací v hasičském záchranném sboru je psychologie. „Za kolegy naštěstí nezaskakuju, ale absolvovala jsem vzdělání, které je tomu hasičskému podobné,“ říká v rozhovoru s Lucií Výbornou.

Všechny výslechy dětí už dnes komisařka vede výhradně v barevné výslechové místnosti plné hraček. Že se člověk nachází stále na policejní stanici a ne v dětském pokojíčku naznačuje pouze mikrofon položený na stole a neprůhledné sklo, za nímž průběh výslechu sledují advokáti, psychologové a pracovníci Orgánu sociálně právní ochrany dětí.

„Výslech dítěte je mnohem těžší než výslech dospělého. Člověk s ním musí navázat velmi blízký vztah, aby se vám světilo, otevřelo, aby vám řeklo to, co se mu stalo, co mu bylo nepříjemné. Děti jsou ale úžasné, dá se s nimi pracovat a ve většině případů se nakonec loučíme téměř jako kamarádi,“ říká Miková.

A jak zvládá výslechy těch, kteří dětem ublížili? „Je to těžké, ale to je vnitřní boj, který nad sebou musím vyhrát. Pořád hovořím jenom s lidskou bytostí, ať ten člověk udělal cokoli,“ shrnuje komisařka.