Vlaky nejsou jen dopravní prostředky. Železnice je cesta dějinami i kulturou střední Evropy, všímá si Jaroslav Rudiš
Spisovatel Jaroslav Rudiš dostal německé státní vyznamenání Spolkový kříž, mimo jiné za knihu Winterbergova poslední cesta. Hlavní hrdina hystericky posedlý historií v ní projede trasu z Berlína do Sarajeva po stopách své ztracené lásky. Co má spisovatel se svým hrdinou společného? A proč doporučuje dlouhé cesty vlakem?
Koleje prostupují téměř celou vaší tvorbou. Čím vás železnice tak berou?
Pocházím z železniční rodiny, Nebel byl inspirován mým dědečkem, strýc byl výpravčí... K vlakům jsem se nedostal, protože jsem nosil brýle. Vlaky mám rád, patří ke střední Evropě. A stejně jako Winterberg jsem poslední knihu z velké části psal ve vlaku; chtěl jsem, aby to bylo cítit, aby čtenář s knihou cestoval.
Román se kromě železnice zabývá tématem péče o starého člověka na konci života. Proč?
Původně jsem chtěl napsat dvě knížky: jednu o chlápkovi posedlém dějinami střední Evropy, druhou na téma péče o umírající. V autobuse z Prahy do Norimberka jsem poslouchal dvě ženy, které se starají o vážně nemocné. Vyprávěly si, jak to probíhá, měly svérázný jazyk s ironickým odstupem. Říkal jsem si, že péče o umírající je velké téma, proto jsem to posunul: Winterberg umírá, ale zjeví se ošetřovatel z Vimperku. Propojil jsem dva příběhy dohromady: odcházení a zároveň loučení s dějinami střední Evropy.
Knihu jste psal německy a tvrdíte, že česky byste ji takhle nikdy nenapsal...
Mám němčinu rád. Dlouho žiju mezi oběma jazyky. Tato vícejazyčnost, kterou jsme ztratili, patřila ke střední Evropě. Je pro mě důležité, že jsem ji získal. Němčina je dost hudební jazyk a můžete si s ním dobře hrát. Winterberg používá velmi divná slova, což byla velká výzva pro překladatelku Michaelu Škultéty.
Kdybyste měl doporučit jednu vlakovou trasu, která by to byla?
Asi z Drážďan nebo z Berlína do Prahy, to je jedna z nekrásnějších tratí v Evropě. V bedekru z roku 1913 se doporučuje sedět na cestě z Drážďan vlevo: projíždíte krajinou a historií. Jakmile se uvolnila opatření, podnikl jsem pár dlouhých cest z Berlína do Marseille, do Říma a na Sicílii a pak do Švédska a Finska. Celou cestu jsem myslel jen na toho Winterbergera. Uvědomíte si, že délka trati je relativní. Všechno je mnohem blíž, než si myslíme.
Proč má Jaroslav Rudiš rád ošklivé počasí? O čem si na svých cestách vypráví se svou románovou postavou, historikem Winterbergerem? A proč je pro něj těžké svůj poslední román opustit? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Jaroslav Rudiš: Češi mají smysl pro sebeironii. A v zahraničí...
Češi prý Evropě přinášejí humor. I to v rozhovoru s Lucií Výbornou říká spisovatel a dramatik Jaroslav Rudiš. „Kupříkladu v Německu a v Polsku zásadně oceňují jednu...
-
Mraky jako smysl života. Dějištěm Rudišova románu Grandhotel se stal horský hotel Ještěd
Horský hotel Ještěd, kulturní památka a dominanta, která se tyčí nad Libercem, je dějištěm románu Grandhotel spisovatele Jaroslava Rudiše.
-
Sbližuje národy Čechů a Němců. Český spisovatel Rudiš získal záslužný řád od německého prezidenta
Rudiš dlouhodobě žije v Berlíně a je jednou ze 14 osobností, které německý prezident Steinmeier vyznamenal. Ocěnení získal za přínos ke sbližování Čechů a Němců.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.