Vlajka pro Tibet

Je tuze zvláštní, že si někdo oškliví pohled na tibetskou vlajku. Je plná symbolů, které by nás neměly urážet, protože vlídně nabádají k slušnému a smysluplnému životu. Návod je buddhistický, ale hlavní body mohou směle odkývat i křesťané.

Nemělo by nám také uniknout, že žlutý pruh rámuje vlajku jen ze tří stran. Chce se tím říci, že se ryze buddhistický Tibet nebrání cizím vlivům. Což je skrytá polemika s oficiálním čínským tvrzením, že kdyby v Tibetu vládli lidé, kteří schválili tuto Pekingem proklínanou vlajku, propadne země izolacionismu, náboženskému tmářství, feudalismu a znovu zavede otroctví. Tibetská vlajka je hravá, za což může dvojice usměvavých sněžných lvů se zelenými hřívami, a je zjevně nadána mocí vytvářet mýty.

Mýtem číslo jedna se dlouhodobě ohánějí odpůrci jejího vyvěšování na desátého března. Říkají, že Češi tím škodí vlastním zájmům, protože Číňané se urazí a nebudou chtít kupovat české výrobky. To je tvrzení hloupé, poraženecké, zlovolné a hlavně nepravdivé. Ano, Čína se snaží politicky a někdy též ekonomicky trestat státy, které dají okatě najevo zájem o Tibet, třeba schůzkou s dalajlámou. Jenže Číňané jsou zároveň pragmatici a pokud vůbec chtějí z ciziny zboží, které si nejsou s to vyrobit sami - a takového zboží je stále méně -, klidně ho zakoupí a nedají se přitom vázat žádnými politickými ohledy. Česko, až na řídké výjimky, takové zboží dnešní Číně nabídnout neumí. A v tom je skutečný problém, nikoli v neškodném dráždění Pekingu tibetskými vlajkami.

Mýtus číslo dva praví, že vyvěšením vlajky se sněžnými lvy se podporuje tibetská nezávislost. Kudy dalajláma chodí, tudy opakuje, že mu nejde o nezávislost, nýbrž o skutečnou, a nikoli pouze papírovou autonomii Tibetu. Bohužel někteří zapálení bojovníci za Tibet jsou v jistém ohledu úplně stejní jako jejich Číně podkuřující protipóly. Také chtějí slyšet jen to, co se jim hodí, a pak to do omrzení papouškují.