Vladimír Merta a jeho Ponorná řeka

S písničkami Vladimíra Merty žiji od svých 16 let a když říkám žiji, myslím to doslova. Svět jeho textů i hudby mi jednu dobu byl vším, co jsem chtěl také tak hrát, zpívat a žít. Časem jsem se osamostatnil a poznal i jiné. Ale nostalgická láska z mládí mi zůstala. Sleduji proto dodnes všechny nové počiny tohoto výjimečného kytaristy zpěváka, textaře i skladatele. Brzy po tom, co jsem nastoupil do rozhlasu, což bylo někdy v roce 1992, jsem využil své pozice redaktora a Vladimíra vyzpovídal. Zajímalo mě, jak je na tom s vírou, protože z jeho písniček jsem pochopil, že mu není toto téma lhostejné. Dověděl jsem se, že jeho hledání začalo už v dětství, kdy chodil s rodiči do kostela Československé církve evangelické a pak pokračovalo čtením Bible a východní filosofie.

Principy Jing a Jang Vladimír Merta uznává dodnes a jak se mi v posledním rozhovoru přiznal, dokonce i po buddhisticku pečuje o svůj zevnějšek. Holí se podle Buddhy jen jednou za 14 dní. V těchto dnech vydal spolu s kapelou ETC první studiovou nahrávku svých porevolučních písní a kdo v nich hledá toho starého poetického a rozervaného hledače pravdy, je zklamán. Texty jsou více méně poetickopolitické a je v nich málo naděje a meditace. Hudba je bluesově úderná a je tou lepší stránkou celého alba Ponorná řeka. Což je obraz, kterým je Merta fascinován právě posledních 20 let v české společnosti.