Věděla to celá vesnice. Příběh rodiny Rehákovy, která ukrývala židovskou holčičku Zitu Löwenbeinovou

18. červen 2023

Největší audioportál na českém internetu

Mária a Peter Rehákovi se svým synem Petrem Rehákem mladším | Foto: Post Bellum

Věděla to celá vesnice. Příběh rodiny Rehákovy, která ukrývala židovskou holčičku Zitu Löwenbeinovou

Na podzim 1944 získal šestiletý Petr Rehák sestru. Jmenovala se Zita, byly jí dva měsíce a objevila se v domku v osadě Kubrica poblíž Trenčína, kde žil s otcem Petrem, matkou Máriou a starším bratrem. Petr věděl, že holčičku kdosi přinesl, že se jeho matce nenarodila. Moc nad tím nepřemýšlel, oblíbil si ji, vozil ji v kočárku.

Zita Löwenbeinová v Trenčianskych Teplicích ve věku 5 let

Zita přišla na svět 9. července téhož roku. Její rodiče Alžběta a Ignác Löwenbeinovi utekli z Trenčína před novou vlnou pronásledování slovenských Židů a ukrývali se v lese.

Rehákovi zachraňovali Zitě život, ale o tom se tehdy nemluvilo. Je velmi pravděpodobné, že sami sebe nikdy nepovažovali za „hrdiny“, že v takových kategoriích vůbec nepřemýšleli. Když 29. ledna 2013 získali izraelské vyznamenání Spravedliví mezi národy, nebyli už naživu – ocenění přebíral jejich syn.

Fotbalista z Trenčína

Manželé Löwenbeinovi na svatební fotografii

Historie slovenské protižidovské politiky je temná: za Slovenského štátu probíhalo ničení Židů v úzké spolupráci s nacistickým Německem, nicméně v první fázi v režii tamních úřadů. Do konce června 1942 nechali Slováci deportovat 58 tisíc lidí, oficiálně „na práci“, ve skutečnosti k vyhlazení (za „realizaci“ Němcům platili 500 marek za deportovanou osobu).

Manželé Löwenbeinovi se tehdy ocitli ve sběrném středisku v Žilině, ale kdosi je tzv. vyreklamoval, patrně proto, že Ignác Löwenbein byl úspěšný a známý trenčínský fotbalista. Žili pak s dokladem, který potvrzoval, že jsou „hospodářsky důležití Židé“.

Transporty ze Slovenska mezitím skončily, ale po porážce národního povstání v roce 1944 obsadila zemi armáda nacistického Německa. Ve druhé fázi deportací odjelo dalších 12 tisíc lidí. Slováci byli rozpolcená společnost: část jich arizovala židovské majetky a pronásledovala lidi na útěku, část Židům pomáhala, ačkoli to bylo velice riskantní (uvádí se, že až deset tisíc lidí přežilo díky obětavosti slovenských rodin).

Zita Löwenbeinová se svou biologickou matkou

Když Löwenbeinovi utekli z Trenčína, obcházela Alžběta chalupy a domky v okolí Kubrice a prosila, zda by někdo její dceru neukryl. Ztratila mléko a věděla, že holčička v lese nepřežije. Lidé se prý báli a říkali, že jí samotné by pomohli, ale dítě si vzít nemohou, protože pláče a přitahuje pozornost.

Jak se dostala k Rehákovým, není zcela jasné. Podle slovenské novinářky Dagmar Mozolové, která příběh jako první zpracovala, objížděl nejdřív Peter Rehák s Alžbětou a Zitou venkovské samoty a snažil se pro ně najít dočasný domov. Když neuspěl, rozhodli se s manželkou, že si vezmou Zitu k sobě.

Celá vesnice to věděla

Maminka Petra Reháka Mária (vlevo) a Zita, kúpele Sliač 1966

O Rehákových je třeba říct to nejdůležitější: Peter pocházel z Kubrice, jeho žena Mária byla Rakušanka (narodila se ve Vídni jako Glöcknerová), z prvního manželství měla syna Vladimíra; odstěhovala se pak s druhým mužem na Slovensko, postavili si v Kubrici dům, druhý syn Petr se jim narodil 5. června 1938.

V rozhovoru pro Paměť národa Petr vzpomíná, že když se k nim Zita dostala, byla „už v dost špatném zdravotním stavu. Löwenbeinovi přebývali v lesním úkrytu, tekl tam divoký potok, který je sice hezký a dobrý na chlazení piva, ale určitě ne na koupání kojence. Ani nevím, čím paní Löwenbeinová Zitu krmila, snad od někoho získávali a převařovali kravské mléko.“

Malá Zita se pod falešným jménem dostala do trenčínské nemocnice, kde ji prohlédli, pomohli jí a vrátili k Rehákovým. Petr si vybavuje, že mu příbuzní kladli na srdce, aby nikde neříkal, že Zita není jeho pravá sestra, ale že to stejně všichni z okolí věděli: „Maminka byla ve věku, kdy ještě mohla mít miminko, ale pravdu znala celá vesnice. A stejně tak lidé věděli, že se Löwenbeinovi schovávají v tom lese. Podle mě i v té nemocnici muselo být jasné, že je Zita židovské dítě. A nikdo nás neudal. Byl to prostě správný křesťanský přístup.“

Petr Rehák vlevo dole s maminkou Máriou Rehákovou (první zleva) s příbuznými a sousedy v Kubrici na Slovensku

Podle Petra Reháka jeho otec později vyprávěl, „že si ho dokonce pozval personální ředitel z textilky v Trenčíně, kde pracoval. Řekl mu, že se doslechl, že ukrývá doma židovské dítě, a pokud je to pravda, že to dítě musí dát pryč. Dělal na něj nátlak, ale otec neustoupil a ani ten ředitel to nikam nenahlásil. Už se blížil konec války – a myslím, že mu bylo jasné, jak to s Německem vypadá, tak už si nechtěl dělat potíže a do něčeho zlého se zaplést.“

Mária Reháková prý měla strach, ale zachovávala chladnou hlavu, a to i ve chvílích, kdy do vsi jezdili němečtí vojáci, aby si opatřili jídlo: „Maminka uměla perfektně německy, tak se s nimi bavila a při tom měla Zitu na ruce.“

Ztracení a nalezení

Petr Rehák (vlevo) se svým starším bratrem Vladimírem Sklenákem

Alžběta a Ignác Löwenbeinovi přečkali těžkou zimu v lesích ve vykopaném bunkru a s občasnou pomocí vesničanů z okolí. Na jaře 1945 pro ně místní lidé přišli, našli je podvyživené a nemocné, ale živé. Skončili v nemocnici a dceru si od Rehákových vyzvedli v červnu 1945. Petr Rehák říká, že se jeho rodina se Zitou těžko loučila: „My jsme ji po celou tu dobu brali jako malou sestřičku, tak nám pochopitelně bylo smutno, když odcházela.“

Rodiny Rehákových a Löwenbeinových zůstaly ve styku do roku 1959, kdy Mária Reháková zemřela. Petr se odstěhoval do Čech a se Zitou ztratil kontakt – setkali se až v roce 2012: „Dostal jsem nápad Zitu hledat, ale nedařilo se mi to. Jenomže pak se ukázalo, že ve stejné době hledala i ona mě a byla úspěšnější. Zatelefonovala mi, sešli jsme se...“

Zita Löwenbeinová a Petr Rehák

Zita Löwenbeinová se provdala, jmenuje se Kurzová, žije v Bratislavě. Maminka jí prý v útlém dětství vyprávěla pohádku o holčičce, kterou museli rodiče schovat u cizích lidí, ale když přestáli různá nebezpečí, přišli si pro ni a zase šťastně společně žili – teprve když bylo Zitě dvanáct let, dozvěděla se, že je to její příběh. Ocenění Spravedliví mezi národy získali Peter a Mária Rehákovi z jejího podnětu.

V Příbězích 20. století uslyšíte také vzpomínky Ruth Beery rozené Rónové – další židovské dívky ze Slovenska, která přežila poslední měsíce nacismu v klášteře v Banské Bystrici.

autor: Adam Drda