Věděla to celá vesnice. Příběh rodiny Rehákovy, která ukrývala židovskou holčičku Zitu Löwenbeinovou
Na podzim 1944 získal šestiletý Petr Rehák sestru. Jmenovala se Zita, byly jí dva měsíce a objevila se v domku v osadě Kubrica poblíž Trenčína, kde žil s otcem Petrem, matkou Máriou a starším bratrem. Petr věděl, že holčičku kdosi přinesl, že se jeho matce nenarodila. Moc nad tím nepřemýšlel, oblíbil si ji, vozil ji v kočárku.
Zita přišla na svět 9. července téhož roku. Její rodiče Alžběta a Ignác Löwenbeinovi utekli z Trenčína před novou vlnou pronásledování slovenských Židů a ukrývali se v lese.
Rehákovi zachraňovali Zitě život, ale o tom se tehdy nemluvilo. Je velmi pravděpodobné, že sami sebe nikdy nepovažovali za „hrdiny“, že v takových kategoriích vůbec nepřemýšleli. Když 29. ledna 2013 získali izraelské vyznamenání Spravedliví mezi národy, nebyli už naživu – ocenění přebíral jejich syn.
Fotbalista z Trenčína
Historie slovenské protižidovské politiky je temná: za Slovenského štátu probíhalo ničení Židů v úzké spolupráci s nacistickým Německem, nicméně v první fázi v režii tamních úřadů. Do konce června 1942 nechali Slováci deportovat 58 tisíc lidí, oficiálně „na práci“, ve skutečnosti k vyhlazení (za „realizaci“ Němcům platili 500 marek za deportovanou osobu).
Manželé Löwenbeinovi se tehdy ocitli ve sběrném středisku v Žilině, ale kdosi je tzv. vyreklamoval, patrně proto, že Ignác Löwenbein byl úspěšný a známý trenčínský fotbalista. Žili pak s dokladem, který potvrzoval, že jsou „hospodářsky důležití Židé“.
Transporty ze Slovenska mezitím skončily, ale po porážce národního povstání v roce 1944 obsadila zemi armáda nacistického Německa. Ve druhé fázi deportací odjelo dalších 12 tisíc lidí. Slováci byli rozpolcená společnost: část jich arizovala židovské majetky a pronásledovala lidi na útěku, část Židům pomáhala, ačkoli to bylo velice riskantní (uvádí se, že až deset tisíc lidí přežilo díky obětavosti slovenských rodin).
Když Löwenbeinovi utekli z Trenčína, obcházela Alžběta chalupy a domky v okolí Kubrice a prosila, zda by někdo její dceru neukryl. Ztratila mléko a věděla, že holčička v lese nepřežije. Lidé se prý báli a říkali, že jí samotné by pomohli, ale dítě si vzít nemohou, protože pláče a přitahuje pozornost.
Jak se dostala k Rehákovým, není zcela jasné. Podle slovenské novinářky Dagmar Mozolové, která příběh jako první zpracovala, objížděl nejdřív Peter Rehák s Alžbětou a Zitou venkovské samoty a snažil se pro ně najít dočasný domov. Když neuspěl, rozhodli se s manželkou, že si vezmou Zitu k sobě.
Celá vesnice to věděla
O Rehákových je třeba říct to nejdůležitější: Peter pocházel z Kubrice, jeho žena Mária byla Rakušanka (narodila se ve Vídni jako Glöcknerová), z prvního manželství měla syna Vladimíra; odstěhovala se pak s druhým mužem na Slovensko, postavili si v Kubrici dům, druhý syn Petr se jim narodil 5. června 1938.
V rozhovoru pro Paměť národa Petr vzpomíná, že když se k nim Zita dostala, byla „už v dost špatném zdravotním stavu. Löwenbeinovi přebývali v lesním úkrytu, tekl tam divoký potok, který je sice hezký a dobrý na chlazení piva, ale určitě ne na koupání kojence. Ani nevím, čím paní Löwenbeinová Zitu krmila, snad od někoho získávali a převařovali kravské mléko.“
Malá Zita se pod falešným jménem dostala do trenčínské nemocnice, kde ji prohlédli, pomohli jí a vrátili k Rehákovým. Petr si vybavuje, že mu příbuzní kladli na srdce, aby nikde neříkal, že Zita není jeho pravá sestra, ale že to stejně všichni z okolí věděli: „Maminka byla ve věku, kdy ještě mohla mít miminko, ale pravdu znala celá vesnice. A stejně tak lidé věděli, že se Löwenbeinovi schovávají v tom lese. Podle mě i v té nemocnici muselo být jasné, že je Zita židovské dítě. A nikdo nás neudal. Byl to prostě správný křesťanský přístup.“
Podle Petra Reháka jeho otec později vyprávěl, „že si ho dokonce pozval personální ředitel z textilky v Trenčíně, kde pracoval. Řekl mu, že se doslechl, že ukrývá doma židovské dítě, a pokud je to pravda, že to dítě musí dát pryč. Dělal na něj nátlak, ale otec neustoupil a ani ten ředitel to nikam nenahlásil. Už se blížil konec války – a myslím, že mu bylo jasné, jak to s Německem vypadá, tak už si nechtěl dělat potíže a do něčeho zlého se zaplést.“
Mária Reháková prý měla strach, ale zachovávala chladnou hlavu, a to i ve chvílích, kdy do vsi jezdili němečtí vojáci, aby si opatřili jídlo: „Maminka uměla perfektně německy, tak se s nimi bavila a při tom měla Zitu na ruce.“
Ztracení a nalezení
Alžběta a Ignác Löwenbeinovi přečkali těžkou zimu v lesích ve vykopaném bunkru a s občasnou pomocí vesničanů z okolí. Na jaře 1945 pro ně místní lidé přišli, našli je podvyživené a nemocné, ale živé. Skončili v nemocnici a dceru si od Rehákových vyzvedli v červnu 1945. Petr Rehák říká, že se jeho rodina se Zitou těžko loučila: „My jsme ji po celou tu dobu brali jako malou sestřičku, tak nám pochopitelně bylo smutno, když odcházela.“
Rodiny Rehákových a Löwenbeinových zůstaly ve styku do roku 1959, kdy Mária Reháková zemřela. Petr se odstěhoval do Čech a se Zitou ztratil kontakt – setkali se až v roce 2012: „Dostal jsem nápad Zitu hledat, ale nedařilo se mi to. Jenomže pak se ukázalo, že ve stejné době hledala i ona mě a byla úspěšnější. Zatelefonovala mi, sešli jsme se...“
Zita Löwenbeinová se provdala, jmenuje se Kurzová, žije v Bratislavě. Maminka jí prý v útlém dětství vyprávěla pohádku o holčičce, kterou museli rodiče schovat u cizích lidí, ale když přestáli různá nebezpečí, přišli si pro ni a zase šťastně společně žili – teprve když bylo Zitě dvanáct let, dozvěděla se, že je to její příběh. Ocenění Spravedliví mezi národy získali Peter a Mária Rehákovi z jejího podnětu.
V Příbězích 20. století uslyšíte také vzpomínky Ruth Beery rozené Rónové – další židovské dívky ze Slovenska, která přežila poslední měsíce nacismu v klášteře v Banské Bystrici.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.