Ve Frenštátě začal odsun sovětských vojsk
Před dvaceti lety 21. prosince odešla poslední sovětská jednotka ze Slovenska, o sedm měsíců později opustil naše území poslední voják okupačních vojsk. Radiožurnál mapuje, co se v době odsunu sovětských posádek dělo a jak ovlivnily naše životy. Na úvod se vydáme do Frenštátu pod Radhoštěm, kde to tak trochu všechno začalo.
Desetitisícový Frenštát pod Radhoštěm se nijak výrazně neliší od podobných měst v horách. Cihlové nízké domky se střídají s vysokými paneláky a historický ráz si město zachovalo jenom díky novorenesančnímu náměstí, kde na náš čeká Dalibor Norský.
„Jsem rád, že jste nezapomněli na Frenštát,“ říká na úvod. Vysvětlení přichází záhy. V tomto městě v Beskydech odsun sovětských vojsk z území tehdejšího Československa začal. Ale o tom se v historických brožurách a publikacích nedočtete. Zjistíte to, až když skutečné pamětníky té doby navštívíte.
Bezmála osmdesátiletý Dalibor Norský je jedním z nich. Není bez zajímavosti, že když v roce 1968, jak on říká, Rusáci Československo obsazovali, hlasitě protestoval. Jeho otec byl příslušníkem první československé armády a po roce 1948 byla rodina Norských v nemilosti.
„Dvě z mých tří dětí v osmdesátých letech emigrovaly do USA právě kvůli atmosféře v socialistickém Československu, tak se mi nedivte, že jsem tu ty Rusáky nechtěl,“ vzpomíná Norský.
Už v prosince roku 1989 začalo frenštátské Občanské fórum jednat se sovětskými vojáky, aby co nejdřív opustili kasárna. Už v prosinci také vyzvalo ostatní města v tehdejším Československu, která po roce 1968 obsadila Sovětská armáda, aby z nich co nejrychleji okupační vojska odešla.
Frenštát pod Radhoštěm byl rovněž prvním městem, odkud 26. února roku 1990 odjel první vlak plně naložený vojenskou technikou i doprovodem a plně obsazený rodinnými příslušníky sovětských okupantů.
„Bylo to přesně ve 14.40, kdy vlak s Rusákama odsupěl, a těch dalších plných vlaků bylo několik do týdne. Vždyť tu bylo čtyři tisíce Sovětů a málokomu z nich se domů chtělo,“ vzpomíná Dalibor Norský.
Ruská vojska Frenštát pod Radhoštěm obsadila během tří dnů v lednu 1969. Polovinu pluku tvořili tankisté, další polovinu protiletadlová obrana. Když vojáci město opustili, zůstala po nich spoušť, ale také dvě stovky volných bytů. Dostat vojsko z města nebylo však vůbec jednoduché.
Shodou okolností rodina Dalibora Norského se nastěhovala do jednoho z bytů, ve kterém dvacet let žila sovětská rodina. Obyvatelé několika paneláků uprostřed Frenštátu pod Radhoštěm byli jak Češi, tak Rusové. Údajně se Sověti báli teroristických útoků na jimi osídlené domy, tak si přáli, aby tam žili také čeští státní příslušníci s dětmi.
Dnes tu Dalibor Norský sedí u stolku s kávou a vzpomíná i na plukovníka Vladimíra Smirnova. S tím se nejčastěji scházel, když odsun vojsk vyjednával. Norský byl jako tehdejší nový tajemník městského národního výboru pověřený jednáním se sovětskými vojáky.
„Měli jsme s nimi mnoho schůzek v kasárnách i na radnici. Ale oni se pořád vymlouvali, že je jich tady hodně a že mají moc zbraní a techniky. Říkali, že než to všechno dají dohromady, bude to nějakou dobu trvat. Rusům se domů evidentně nechtělo. Československo považovali za ráj, kde byl všeho dostatek ve srovnání se Sovětským svazem,“ říká pamětník.
Snažili se zdržovat a zkoušeli finty. A tak Dalibor Norský také jednu zkusil a kupodivu zabrala. „Když mi Voloďa Smirnov vyprávěl, jak je náročné navagónovat všechnu tu techniku, tak jsem se ho zeptal, jak dlouho by trvalo, než by se připravili k akci, když vyhlásí poplach. Hrdě odpověděl: Maximálno dvacať mynut. Tak já na to: Vidíš, vyhlas poplach a za necelou půlhodinu je po všem. Proč by váš odchod měl trvat rok či dva?“ usmívá se Dalibor Norský.
Od té doby se do Frenštátu nikdo ze sovětských vojáků údajně nevrátil, a tak se na závěr naší návštěvy u Dalibora Norského v bytě ptáme, co kdyby teď plukovník Smirnov zazvonil u dveří. „Řekl bych mu: No vitaj, pojď dál. Ukážu ti, co všechno se tady za tu dobu změnilo k dobrému.“
Zobrazit Frenštát pod Radhoštěm na větší mapě
