V Angole musíte od autonehody rychle ujet, jinak vás zlynčují, vypráví cestovatelé Holečkovi

22. prosinec 2021

Nejdříve jsem měl pocit, jako kdyby mě vystřelili na jinou planetu, pak po třech letech jsem tam chodil, jako kdybych byl jeden z místních, vzpomíná Petr Holeček, který do Angoly odjel v roce 2003 zakládat střední zemědělskou školu. Později se společně s jeho ženou Petrou pustili do podnikání a na Tatře 148 poskytovali závoz stavebních materiálů. Co všechno s autem, o kterém se říká, že vydrží uplně všechno, zažili?

Jak vypadají Vánoce v Angole?  

Petr: Jsou ovlivněné 500 lety katolické koloniální portugalské nadvlády. Takže mají naše tradice, ale je to v kulisách tropů. Lidé mají plastové stromečky, které se kupují na trhu. A byly tam v té době čínská svítítka, která hrály dokola Jingle Bells. A jak jim docházely baterky, tak zpomalovaly nebo zrychlovaly. A to všechno v kulisách černé Afriky dole pod rovníkem.

Čtěte také

Petra: V Angole jsme strávili hodně Vánoc. Pro mě to bylo docela těžké to rozchodit, a vzpomínala jsem hodně na to, jak se doma asi mají.

Jak člověk navazuje vztahy v Angole?

Petr: Velmi rychle, lidé jsou hrozně komunikativní, nechápou, jak tady můžeme vlézt do metra nebo autobusu a nebavit se hned s ostatními. Jsou schopní se spolu bavit osm hodin, co se autobus prodírá silnicí. Na druhou stranu je to Afrika, dohody tam nejsou takové, na které jsme zvyklí.

Jaká je platební morálka?

Petr: Obráceně než tady. Tam většinou nemohla vzniknout druhotná platební neschopnost. Standardní služby, co jsme poskytovali, tedy závoz stavebních materiálů Tatrou, tak to byla platba dopředu.

Zvláštní je, že lidé se v různých situacích poznají na první dobrou. Myslím si, že v Africe určitě. Nikdy jste se nenaštvali?

Petra: Když jsem přijela, tak jsem byla zhrozená, protože jsme se ubytovali v nějakém vykřičeném hotelu, v pokoji, který neměl žádná okna, hrozná špína. Vyšla jsem na chodbu, abych viděla sluneční paprsky, a viděla jsem venku tu špínu, bláto, kozy. Ale říkala jsem si, že rok to dám. Pak jsme ale přeletěli do Kuita, a to bylo něco jiného, jiný svět.

Hezčí, čistší, vlídnější, zelenější?

Petr: Ve všem... Luanda je totiž hlavní město, kde člověk přírodu nemá šanci vidět, pokavaď si nesedne do auta a nejede ven, což znamená strávit dopoledne v zácpě. Na chvilku spatřit něco zeleného, jak jsem tady zvyklí, tak to tam není.

Petra: Třeba jít k moři, to jsme často vzdávali. Představa, že budeme několik hodin v zácpě? To jsme radši nikam nešli.

Když si udělám výlet do přírody, tak tady v lese mě nic zlého nepotká. Co tam?

Cestovatelé Petra a Petr Holečkovi hosty Lucie Výborné

Petra: Za celou tu dobu jsem nepotkala nic nebezpečného, takže dalo by se říct, že hadů se bojím víc v Chorvatsku nebo Španělsku, kde jsem jich viděla hodně rozjetých na ulici.

Petr: To já ty kontakty měl, viděl jsem i umírající dítě, které kousnul had u potoka. Oni ho přinesli ve chvíli, kdy sérum nebylo. Nebylo mu vůbec jak pomoci, jenom čekat.

Když budu mít v Angole autonehodu, tak je prý lepší ujet?

Petr: Ne lepší, je to povinný. Je to oficiální nařízení policie, je to vlastně ochrana před lynčem, který je jinak velice rychlý a spontánní. Oni to tak ani nemyslí, ale seběhnou se, umlátí vás a teprve pak se řeší, kdo byl viníkem. A často to vezme toho, kdo viníkem nebyl, viník většinou ujede, protože se drží pravidla číslo jedna. Když tam zastavíte ve snaze pomoct, tak to často končí tak, že se na vás sesypou. První jdou emoce, pak někdy nastoupí ten rozum. Takže se ujíždí a udáte se prvnímu policistovi. Ten vám tím, že vás zavře do cely, zachrání život.

Co všechno obnáší život v Angole? A jak se tam podniká? Poslechněte si celý rozhovor. 

autoři: Lucie Výborná , prh

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová