Udílení státních vyznamenání

3. listopad 2006

Kdo by měl mít nárok na státní vyznamenání? Vyloučit nelze lidi žádné profese, neboť hrdinou se člověk nestává tím, že získá nějakou konkrétní dovednost či vzdělání. Ovšem hrdinů je mezi námi málo na to, aby dostávali metály jen oni. Proto jsou každoročně oceňovány i osobnosti, které "jen" přinášejí společnosti něco pozitivního.

I zde jde často když už ne o malé hrdinství, tak o velkou odvahu - jako když například někdo adoptuje více než desítku dětí z dětských domovů a vytvoří jim domov. No a pak jsou tu tak výrazní profesionálové ve svém oboru, že šíří nejen dobré jméno svého stavu, ale i celé země.

A teď - kdo jsou ti hrdinové? Patrně by nikdo nezpochybňoval, že právo převzít ocenění státu z rukou jeho nejvyššího představitele má člověk, který tento stát bránil se zbraní v ruce, který bojoval o holou existenci své země. Pokud někdo v temných poválečných desetiletích vedl boj za demokratický charakter své republiky, zaslouží metál rovněž. Nepochybně. Jen už si nejsem jistý, že si to myslí všichni bezezbytku. Jsou zde přece skupiny, jejichž pravděpodobné pochybnosti o právu těchto lidí na ocenění vyplývají z jejich konfliktu s charakterem současné České republiky. Zatímco v případě Komunistické strany Čech a Moravy je tento konflikt latentní, komunistický dorost byl méně opatrný a dostal se mimo zákon.

Avšak navzdory svému konfliktnímu postavení jsou komunisté pevnou a velice aktivní součástí české politiky. Až natolik, že je na místě tato provokativní otázka: Mají větší šanci získat státní vyznamenání bratři Mašínové a Milan Paumer, nebo Jiřina Švorcová? V případném průzkumu veřejného mínění by možná zvítězili prvně jmenovaní příslušníci protikomunistického odboje, ačkoli jde o případ natolik specifický, že o jejich nároku na ocenění pochybuje i řada demokratů. Ale vzhledem k politické realitě v zemi si při jistě více než troše fantazie lze jako tu vyvolenou pozvanou na Pražský hrad představit recitátorku z komunistických mítinků. Vždyť zákonodárci ještě v devadesátých letech izolované politické strany přispěli před třemi roky ke zvolení prezidenta republiky, mají své zastoupení ve vedení Poslanecké sněmovny, a nebýt voličských hlasů Čechů žijících v zahraničí, měli bychom zde vládu levice, která by se o podporu komunistů přinejmenším opírala. A tím tato jejich cesta z okraje společnosti nemusí končit.

Napříště už bychom se nemuseli pohoršovat jen nad tím, že při udílení řádů bývalým politickým vězňům v sále jako ústavní činitel sedí a tleská předseda strany, která má stejný název jako režim, od jehož zločinů se dosud tato partaj zcela nedistancovala. Vypouštění Džina z lahve může dojít jednou tak daleko, že tam ta Švorcová bude stát a utírat nad vyznamenáním slzu. Vždyť v povědomí české veřejnosti je pevně zakotvena, jak zní jeden z požadavků na ocenění, a pro mnoho lidí také přinesla něco pozitivního. Alespoň to budou tvrdit. S její "ženou za pultem" se dodnes řada žen ztotožňuje a pro mnohé další představuje nostalgickou vzpomínku na léta mládí, aniž by se tito lidé zamysleli nad ideologickým pozadím této role, tohoto seriálu, této doby.

Když při příležitosti nedávného padesátého výročí začátku protikomunistického povstání v Maďarsku dostávali v Budapešti vyznamenání účastníci tehdejších bojů, někteří z nich si potřásli ruce jen s prezidentem republiky Sólyomem, premiérovi Gyurcsányovi a předsedkyni parlamentu Sziliové ruku podat odmítli. Oba jsou představiteli Maďarské socialistické strany, která vznikla transformací bývalé komunistické státostrany, jež kdysi účastníky revoluce věšela a zavírala. Nedávno se jeden z významných představitelů někdejšího polského exilu v maďarském tisku podivoval na tím, že Maďaři na rozdíl od Poláků dosud nejsou schopni připomenout si tak významné výročí společně, že je tato událost ještě i dnes politicky rozděluje.

V Česku dnes ceremoniály podobných slavností takto konfrontační situace zatím nevyvolávají, ale to jen proto, že komunisté jsou drženi v bezpečné vzdálenosti, aby nemohl vzniknout například nevkusný společný snímek předsedy KSČM a vyznamenávaného politického vězně. Až ale čeští komunisté ještě víc posílí a dostanou se do exekutivy, budou už jen krůček od toho, aby vedle svých ministrů a velvyslanců chtěli také své vyznamenané.

Stát, aby byl funkční a bezpečný, se opírá o dohodu svých občanů. Stejně tak rozhodnutí o tom, kdo získá státní vyznamenání, musí odrážet nějaký společenský konsenzus, i když má poslední slovo hlava státu. A také proto mají vedle nezpochybnitelných osobností šanci jednou lidé havlovského ražení, jindy zas ti, kdo mají blízko myšlenkovému schématu současné hlavy státu. Oba pohledy ale tvoří pestrou mozaiku demokratického světa. A ta by neměla být zaneřáděna přízrakem extrémistů. Ačkoli stát ani státní vyznamenání nejsou nezpochybnitelné modly, veřejnosti by mělo záležet na tom, kdo je jejím jménem považován za úctyhodného. A jak vidno, i k tomu přispíváme svým hlasem ve volbách.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio