Tajemný malíř Ota Prouza
Geniální samouk Ota Prouza o slávu nestojí. Jeho obrazy by vás ale neměly minout
Umění duševně nemocných lidí stojí na okraji zájmu, ovšem čas od času se objeví tvůrce, který na sebe pozornost přitáhne. Aniž by o tom měl tušení. Takový je případ osmapadesátiletého Oty Prouzy. Přes půl století žije v ústavu v odlehlých Brtníkách a jeho obrazy zdobí světové galerie. Za některá díla platí sběratelé desetitisícové částky.
Na okraji Rumburku stojí továrna, vjezdu brání závora, ovšem do prosklených dveří vedle může vejít každý. Vchází tam i Ota Prouza a hned se hrne k okénku podnikové kantýny. Personál ho vesele zdraví a mladá žena, která nakládá na talíř, se pouští do řeči. „Otíku, jak se jmenuju?“ Ota zřejmě zapomněl, ale když mu kuchařka pomůže prvním písmenkem, chytá se. „Pavla,“ říká spokojeně a bere si polévku. „Pavlína,“ opravuje ho žena a mateřsky dodává: „Ota je skvělej.“
Z Brtníků do New Yorku
Ota už má za sebou dopolední směnu v prádelně a po obědě vyrazí na pochůzky městem, při kterých hledá v popelnicích časopisy. Tentokrát ho beru do auta a vezu domů. Přestože Ota špatně vidí a vůbec se neorientuje v čase, ve jménech ani v prostoru, cestu domů naviguje přesně a bez váhání. Ještě stačí ukazovat na stavby, které se mu líbí, především viadukt mu učaroval. I to je možná inspirace k jeho tvorbě.
Výstavy Oty Prouzy pořádá Ivana Brádková ze sdružení ABCD. V Česku teď žádná není, ani se nechystá. V plánu je Švýcarsko, některé obrazy visí v newyorské galerii Cavin-Morris a naposledy vystavoval Ota v září v Mnichově. Sběratelé ovšem jezdí za Ivanou Brádkovou domů.
V šestém patře činžovního domu na Starém Městě je docela rušno. Kurátorka sahá pod postel, opatrně vytahuje jemným papírem zabalené obrazy a roztahuje dlouhá díla po celé chodbě. „Bellissimo!“ vykřikuje vzrušeně Daniela Rossi, která přijela z italské Verony. Prouzu by do své olomoucké sbírky art brut rád získal také Pavel Konečný. „Čekám na vhodnou příležitost.“
Tohle všechno se Oty Prouzy netýká, netuší, co se kolem něj děje. Sběratel Ondřej Sekanina připomíná, že Prouzova tvorba zajímá jen určitý okruh zájemců. „Pro mnoho lidí je jeho dílo nesrozumitelné. Ale když se dostanete pod povrch, zjistíte, že tam dřímá originální svět.“
Na Otovi je samozřejmě fascinující, že vlastně ani neví, že je považovaný za významného tvůrce. „Nikdy nevím, jestli jsme normálnější my, nebo oni. To je otázka většinového vnímání společnosti,“ uvažuje Brádková.
Jak to dopadne s Otovou tvorbou, těžko říct. Se samotným Otou to ale vypadá dobře. Žije v chráněném bydlení, má židli a stůl, kde může malovat a dost peněz na to, aby si mohl nechat koupit své oblíbené banánky v čokoládě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
