Súdán, země válek a otroků

Pojďme rovnou k otázce, proč vlastně žijete v Evropě. V Dánsku jste dostal politický azyl. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl ze Súdánu utéct?

Utekl jsem ze Súdánu proto, že moje situace nebyla dobrá. Byl jsem mnohokrát ve vězení, byl jsem vystaven bití a mučení, byl jsem na samotce, po třech týdnech mě dali do 'bílého domu', kde islamistická fundamentalistická vláda zlikvidovala mnoho lidí. Dostal jsem se až na hranici smrti. Takže jsem tam nemohl zůstat, když mě pustili, odešel jsem kvůli vlastní bezpečnosti.

Co je onen 'bílý dům'? Čemu se tak říká a co se v něm vlastně dělo?

Bílý dům je v oblasti, kterou mají pod kontrolou vojáci, je to v hlavních kasárnách v Džubě. Spousta lidí z jihu tam byla zavřená a mnozí tam přišli o život. Boží milostí to můžete přežít, ale moc lidí nepřežije. Říká se tomu 'bílý dům', protože budova je zvenčí natřena na bílo. Uvnitř se ale zabíjejí lidé. Je těžké to pochopit. Byl jsem tam 2 týdny. Když mě zavřeli, nejdřív mě drželi tři týdny v podzemí jiné budovy, potom jsem šel do 'bílého domu', po dvou týdnech zase 14 dní jinde, a potom znovu 'bílý dům'. Po týdnu některé z nás pustili, ale jiné zabili, ti se odtamtud už nedostali. Když nás rozdělovali, tři jsme šli vpravo a většina šla vlevo. Je potom rozdělili na skupiny a odvedli zpátky do bílého domu. Už jsme je nikdy neviděli. V 'bílém domě' vás bijí a mučí. Nesmíte ztratit vědomí, jinak vás naloží na traktor, odvezou a pochovají. Někteří lidé ještě žijí, ale oni je zasypou hlínou, takže zemřou.

Proč vás vlastně vzali do vězení?

Důvodem bylo to, že naši oblast obsadila armáda Súdánského osvobozeneckého hnutí, která se snaží osvobodit jižní Súdán. 6. června 1992 přišli do Džuby a potom se zase stáhli z města. Jenomže hodně vládních vojáků v bojích zahynulo, takže vláda v Chartúmu přikročila k represím. V jedenáct dopoledne přišli do mého domu vládní vojáci a tvrdili, že jsem spolupracoval s osvobozeneckým hnutím. Řekl jsem, že já ty lidi vůbec neznám. Uviděli na zdi ale mapu a prohlásili, že jsem ji měl určitě kvůli osvobozenecké armádě. Opakoval jsem, že nikoho z nich neznám a že jsem pracoval na ministerstvu financí pro místní vládu, jež byla v tom čase pod kontrolou Chartúmu. Stejně mě ale zatkli. To byl ten důvod.

Byli ti vojáci muslimové? Mimochodem, vy jste pracoval na ministerstvu financí pro regionální vládu jižního Súdánu. Současně jste byl ale duchovní. Jak to jde dohromady?

Když jste duchovní v Súdánu, vláda vám dovolí pracovat ve funkci kaplana. Pracujete pak s policií, s vojáky, ve vězení, modlíte se s nimi ráno za to, aby nebyla žádná korupce ve vládě a mluvíte s nimi o Bohu. Vládní vojáci jsou většinou muslimové, i když je mezi nimi i část křesťanů. Jsou to ale vojáci, podléhají Chartúmu a vykonávají rozkazy. Jinak jih Súdánu je křesťanský a sever muslimský. Jsou tam také animisté, ale těch je velmi málo. Jen pár lidí nepatří ke křesťanům ani k muslimům.

Kdy jste se tedy rozhodl opustit Súdán? Bylo to poté, co vás pustili z vězení?

Nejdřív jsem ještě zůstal v Súdánu. Ale řekli mi, že si pro mě kdykoliv zase přijdou. Někde se náhodou strhnou boje a oni mají vaše jméno, vědí, kde bydlíte, přijdou pro vás a odvedou vás do kasáren. Takže jsem v roce 1993 odešel do Chartúmu a pak do Dárfúru. Chtěl jsem nejdřív do Čadu a pak do Ugandy. Kvůli rodině jsem si to ale cestou rozmyslel a zase jsem se vrátil do Chartúmu. Moje rodina zůstala v Džubě a já jsem se v té době dozvěděl, že zmizela moje dcera. Někdo ji unesl, vůbec nevíme, kdo a proč. Možná to bylo kvůli mně. Ani policie nic nezjistila. Byla doma a někdo odvedl. Byly jí tři roky a dodnes netušíme, kde je. V Súdánu děti často mizí. Proto je nenecháme nikdy samotné, nejdou samy do školy. A když po vyučování nevyzvednete svoje dítě, ve škole ho zamknou a čeká se na vás. Kdyby šlo samo domů, zmizelo by. Dodnes nechápu, jak ji mohli unést, hledali jsme marně. Policie si vzala fotografii, ale taky ji nenašla. Pokud je naživu, je jí 14 let. Ale nevím, jestli žije, jenom se za ni modlím.

Dostali jsme se tak vlastně k otázce otroctví. Občas k nám přicházejí zprávy o tom, že hlavně křesťanské děti končí jako otroci a lidé je potom vykupují zpátky. V některých zemích se dokonce pořádají sbírky, aby se děti dostaly na svobodu. Jistá pomoc se organizovala i v České republice. Jsou tyhle informace pravdivé? Je v Súdánu otroctví vážná věc? Nebo jenom okrajová a zveličená?

Ano, otroctví stále existuje, hlavně v jižním Súdánu. Někdo chce například získat dobré místo ve státní správě, tak musí přivést někdy i dvacet nebo padesát dětí. Dá je do otroctví a od vlády v Chartúmu dostane dobré místo - třeba je pak vedoucí nějakého úřadu nebo dokonce guvernér. Takže s dětmi se obchoduje, lidi je kupují a prodávají. Ve škole se třeba snaží neznámý člověk mluvit s dětmi, dá jim bonbóny, snaží se rodičům namluvit, že jim v něčem pomůže. Lidi nevědí, co se děje, a potom najednou dítě zmizí. Když je větší, když je mu patnáct nebo šestnáct, tak se mu někdy poštěstí útěk. Ale malé děti neutečou, ty jdou rovnou do otroctví. Dívky pak vyrůstají obyčejně u někoho doma a pracují v domácnosti. Chlapci to mají horší, dřou na poli od východu do západu slunce, každý den. Většinou je kupují muslimové. Znám jednoho chlapce, který se vrátil, ještě když jsem byl v Súdánu. Předtím ho totiž koupil nějaký muž, asi to byl dobrý člověk, a chtěl, aby si ho vzala jeho dcera. Ona ale řekla, že je to otrok, že si ho nebude brát. A chlapec se ptal: tak jak je to, jsem otrok? Šel pak na policii, ta napsala dopis do jižního Súdánu a našla jeho příbuzné. Když přišel, shromáždila se doma celá rodina, byla to velká sláva. A v Chartúmu potom proběhl soud s člověkem, který ho vzal do otroctví.

Podívejme se ještě celkově na politickou situaci v Súdánu. Momentálně platí alespoň oficiálně příměří s jihem a bude se tam konat referendum o samostatnosti. Má se podle vás Súdán rozdělit? Jsou dva Súdány lepší než jeden Súdán?

Ano, myslím si, že jih by měl být nezávislý. Měli bychom se od severu oddělit, protože jižané nesmírně trpí. Válka začala ještě předtím, než jsem se narodil, a v podstatě trvá dodnes. V jižním Súdánu není žádný rozvoj, žádné školy, žádné nemocnice, nemáme elektrický proud, telefony, nic. Nejsou tam silnice, nedá se tam pořádně žít. Máme přitom velké zdroje. Pokud je budeme využívat my, jižané, můžeme něco dokázat. Momentálně máme ale v jižním Súdánu jedinou univerzitu. Jenom Chartúm jich přitom má víc než patnáct. Takže v referendu budeme volit samostatnost. Počítám, že většina lidí, dejme tomu 90 %, bude pro nezávislost, mobilizujeme je i z Dánska. Bůh bude s námi a my se modlíme, aby za samostatnost hlasovali. Vláda v Chartúmu to ale nechce, nerespektuje příměří podepsané v Nairobi, situace je napjatá a Chartúm může vyvolat nové boje. Pak by samostatnost nebyla, dokud by si vláda jižního Súdánu nezávislost nevybojovala.

Když jste byl dítě, co jste věděl o válce? Jak jste všechno zmatené dění kolem sebe vnímal?

Když jsem byl malý, můj otec rozhodl, že utečeme z jižního Súdánu. Matka nás pak vzala do Ugandy, kde jsme strávili mnoho let. Když jsem byl větší, pamatuji se, že nás navštěvoval strýc, otcův bratr. Byl to voják z osvobozenecké armády, kapitán. Vždycky, když k nám přijel, vyprávěl o válce, kolik lidí zemřelo, že situace je špatná. Do Súdánu jsem se vrátil až v roce 1973, když bylo podepsáno příměří. V té době mi bylo deset let. Mezitím se totiž zhoršily poměry v Ugandě, kde vládl zase Idi Amin. V podstatě jsme přežili jenom díky tomu, že otec mluvil arabsky. V jeho rodině se naštěstí touhle řečí mluvilo, i když otec byl křesťan. Já dnes taky mluvím arabsky. V Ugandě tehdy říkali, že když jsi ze Súdánu, musíš mluvit arabsky. Kdo neuměl arabsky, toho zabili.

Vraťme se ještě k Dárfuru. Právě tam probíhá dnes ještě vážnější občanský konflikt než na jihu země. Kdy jste se vlastně pokoušel utéct přes Dárfur?

Bylo to ještě předtím, než tam vypukl dnešní konflikt. Už tehdy se to tam ale připravovalo. Verbovali tam vojáky a chystali válku. To bylo v roce 1993. Konflikt ale vypukl až v roce 2003. To znamená, že připravovali válku 10 let předtím. Dělali to ale tajně, aby se o tom svět nedozvěděl, a hlavně aby to nevěděla vláda, jinak by zasáhla. Připomínalo to jižní Súdán, tam se taky osvobozenecká armáda nejdřív dlouho připravovala. Říkali, že nabírají studenty, ale ve skutečnosti budovali armádu. Jeden čas jsem se do ní chtěl taky přihlásit. A vláda nic netušila. Když na to přišla, bylo pozdě. Každý už měl zbraň a útočil na vládní vojáky. Konflikt v Dárfuru je v něčem podobný. Žije tam snad ještě víc lidí než na jihu. A ani tam není žádný rozvoj. Žijí tam sice muslimové, ale je třeba si uvědomit, že muslimů je mnoho druhů. Jenom v Súdánu jich máme šest. Například v konzervativní oblasti, ze které pochází prezident, tam nebylo před časem taky nic. Usáma bin Ládin, který žil v Súdánu, jim tam ale postavil silnice, nádraží, investoval tam peníze a celá oblast se začala rychle rozvíjet. Mnoho jiných oblastí ale nemá nic a lidé si připadají druhořadí. A my v jižním Súdánu jsme až třetí třída, o nás se nestará vůbec nikdo.

Jak tedy vidíte budoucnost své země?

Bez mezinárodního společenství a bez světových mocností a vůdců nebude možné vytvořit tlak na Chartúm. A bez tlaku na Chartúm nevzejde ze situace nic dobrého. Jenom bude pokračovat válka a nic se nezmění. Je proto důležité ptát se vlády v Chartúmu, proč zabíjí lidi? Je třeba na ni vyvíjet tlak, aby respektovala spravedlnost a mír. Nejvíc potřebujeme klid, abychom mohli žít se všemi v míru. Potřebujeme svobodu projevu a svobodu vyznání. Například v Chartúmu jsou křesťanské církve utlačovány, byly zkonfiskovány jejich pozemky. Takže nemáme svobodu. Duchovní se nemohou bránit. Když se ozvou, putují do vězení. Takže je potřeba vyvíjet tlak na vládu v Chartúmu. Měly by se k tomu připojit i menší země jako Česká republika. Pokud nedostanou lidé z jižního Súdánu stejné příležitosti, bude se země muset rozdělit.